Bradavičník

Každý den jich potkáváte spousty. Jsou stejní jako vy, i když se na ně díváte skrz prsty a pohrdáte jimi, jako něčím podřadným a méněcenným. Mají svoje tradice, svůj jazyk, ale pod odlišnou slupkou, se skrývají tytéž orgány, jako jsou ve vašem těle. Dýcháte stejný vzduch, avšak vy si jej nárokujete více, protože je to přece váš „úžasný anglický vzdoušek pro pravé gentlemany“. Cizinci. Přicházejí do Anglie za lepšími zítřky, vzděláním či s jinými důvody, ale s čím se setkávají? Nevíte? Vážně, nebo se jenom stydíte si nahlas přiznat onu kousavou pravdu? Tak já vás tedy zasvětím do tajů vašich sdílných anglických srdcí…

Jak si mnozí, převážně ti, kteří o tomto tématu debatovali s mojí maličkostí, všimli, nejsem rodilý Angličan. Mým domovem není ani zasmrádlý Londýn, ani travnaté kopce Walesu, ani můj otec nenosí skotský kilt. Upřímně, a tím se vůbec netajím, celý tento anglický národ od srdce nenávidím a pohrdám jím. Neberte si to osobně. Neříkám, že jste všichni stejní, najdou se samozřejmě výjimky, ale jak se říká, výjimka potvrzuje pravidlo.
Avšak kde jsem se tedy narodila, než v zemi ve které studuji? Jaká země má tu čest a může mě považovat za svého občana? Hádáte správně, pokud vaše odpověď zní takto: Francie.
U nás ve Francii, nemáme proti cizincům žádné výhrady. Přijímáme je takové jací jsou, snažíme se jim pomoci v záludných peripetiích našeho jazyka etc. Nechci vám tu zbytečně vykládat o tom, proč je milionkrát lepší býti Francouzem než Angličanem, nemluvě o skvělých čokoládových karnevalech v březnu a jiných výhodách.
Ne, to Teddyžel nebyl účel tohoto článku, i když bych vám jednou moc ráda popsala všechny krásy Francie. K sepsání těchto řádků mě donutilo více věcí:

1. Upozornit na stále se zvyšující počet zahraničních studentů
2. Dát vám pár typů co rozhodně NEDĚLAT/NEŘÍKAT
3. Předsevzetí napsat alespoň jeden článek za měsíc (ehm…)

Toho posledního bodu si moc nevšímejte, ono totiž lépe vypadají tři důvody než dva…
Tak tedy zpět k tématu! Jistě jste si jich všimli všichni, přestože jsou někdy nenápadní nebo mají natolik dobře nacvičený přízvuk, že se nádech jejich mateřštiny dočista ztrácí.
Francouzi, Rusové, Španělé, Irové, ale i Švédové, Norové a Američané. To je jen slabý výčet národů, které se scházejí pod střechou Bradavické školy, mluví spolu, jedí a učí se ve stejných třídách.
Nemyslete si, že je to vždycky med. Vzpomínám si na svůj první školní den velmi živě a jediným pozitivním okamžikem bylo přijetí do té nejúžasnější koleje s nejúžasnějším plyšovým medvědem na světě!
Jinak to bylo docela o pusu, protože jsem byla z toho nového prostředí, i když jsem si to ve své hlavě snažila vyvrátit, vyjukaná a to především z toho, že jsem většině studentů nerozuměla ani slovo. Ano, člověk si po určité době zvykne, prohloubí své znalosti jazyka a nebude muset tak moc špicovat uši, ale přesto se nikdy nestane tím rodilým mluvčím a rodilým Angličanem, i když má slovní zásobu jako Lewis, Caroll a Tolkien dohromady.
Pořád tu bude jistá averze a odstup těch ostatních. Nikdy úplně nezapadnete do kolektivu, přestože vás budou mít všichni rádi a budete oblíbení. Navždy zůstanete tím „přivandrovalcem“, někým co tu vlastně nemá co dělat. Pijavicí ve vaší rodné zemi. Nepokládám to za přehnaný nacionalismus a neodsuzuji tímto jenom Spojené království. Tak je to všude; ať chci nebo nechci, děje se i něco takového u nás ve Francii, stejně tak jako u vás ve Španělsku, Rusku, Norsku…leč konzervativní Britové tomu vévodí. Pro pochopení menší příklad:
Je to necelých šest týdnů starý příběh, avšak doteď mi vře krev v žilách, když si na to vzpomenu. Jak jste se mohli v předešlých článcích dočíst, postihla nás na začátku nového roku pohroma požehnání v podobě malých, vystrašených prvňáků. Nemám proti nim nic špatného, dokonce jsem velmi ráda, že tu jsou, protože to zároveň znamená, že už nejsem v prvním ročníku já, což mi mnohonásobně zvyšuje už tak dost vysoké sebevědomí.
Byla jsem samozřejmě na ty malé prcky zvědavá, takže jsem se jednoho dne vypravila do naší společenské místnosti v úžasně útulném sklepení. Velkou úlevou pro mě bylo to, že nejnovější kouzelníci nejsou žádní obři, takže jsem si nepřipadala mezi nimi tak malá (pochopte, s výškou necelých 141 cm je hrozně těžké hledat někoho menšího). Navázali jsme přátelský rozhovor, přičemž jsem je zasvětlila do pár tajů naší koleje a oni mi na oplátku řekli něco o sobě. Jakým překvapením byl pro mě jeden hoch, který zcela bez okolků začal kritizovat můj původ a argumentovat tím, že máme ve Francii svoji kouzelnickou školu. Sečteno podtrženo mi okatě naznačil, že nemám v Bradavicích co dělat a že jsem zbytečně zabrala místo někomu, kdo mohl být mnohem lepší než já.
Jistě mi uvěříte, vážení čtenáři, že tohle byla pro mé ego rána. Já snesu hodně, zejména pak od rodiny Pérezovy, ale toto bylo moc i na mě. Nechápala jsem odkud bere ten malý prcek, sotva pár dní na škole, tu odvahu a drzost říkat něco podobného o dva roky starší, krásnější, inteligentnější a po všech jiných stránkách daleko převyšující slečně! Mon Dieu.
Netřeba zmiňovat, že ten den jsem nenapsala do deníčku toto:
„Milý Deníčku, dnes jsem poznala úžasnou partu nových lidí…“ nýbrž něco takového:
„Milý Deníčku, nenávidím prvňáky a přeju si, abys je všechny ve spánku povraždil. Bez výjimky!“

A proto, abych podobnému zklamání předešla u jiných, napíšu vám tu pár rad, kterými se prosím řiďte. Když už nechcete být tolerantní k dané osobě, myslete alespoň na ten deníček…

1. V přítomnosti cizince, který není perfektně zběhlý ve vašem jazyce, nemluvte hovorovými výrazy, nýbrž se snažte správně vyslovovat a mluvit spisovně.
2. Nesnažte se ho urážet nebo pomlouvat ve vaší řeči, protože nikdy si nemůžete býti jistí, jestli vám náhodou onen jedinec nerozumí.
3. Zbytečně se nechvástejte tím, jak blízko to máte domů. Zvlášť děti bude mrzet, že mají domov stovky kilometrů daleko.
4. Nepřemlouvejte nás, že je vaše země lepší než ta naše, stejně jako my nebudeme předhazovat výhody naší domoviny. (Toto pravidlo se nevztahuje na moji osobu, která má velmi vyvinuté nacionalistické sklony.).
5. Buďte ohleduplní, pomáhejte nám porozumět vaší řeči a zvykům, neshlížejte na nás z vrchu a mějte nás rádi. S’il vous plaît…

Mohlo by jich být i více, avšak těchto pět základních myslím naprosto stačí. I tak jsem se rozhodla, že raději připíšu i pár pravidel z naší strany:

1. Trpělivost květy přináší. Nečekejme, že nás hned přijmou mezi sebe jakoby nic.
2. Zkusme podniknout onen první krok my: ať už navázáním hovoru, nebo třeba ochutnáním vyhlášené speciality vaší země, kterou vám vaše maminka přibalila s sebou. (Myšleno tu specialitu, nikoli vaší zemi.)
3. Buďme sví, když se s námi nechtějí bavit tihle, budou možná tamti sdílnější. Nemusíme za každou cenu býti vlezdořiťkami.

Finite incantatem. Neplecha ukončena.
Děkuji vám za čas, který jste strávili čtením těchto řádků a doufám, že vám alespoň trochu hnuly svědomím, či naopak potěšily vaše srdce tím, že nejste na této škole jediní, neangličtí.
A s touto bombou se s vámi loučíme!

PS: Výzva pro všechny zábavy chtivé a šílenosti milovné jedince! Odteď mi můžete posílat sovy s vašimi návrhy a já jeden, ten nejlepší vyberu, vykonám jej a napíšu článek do tohoto skvělého plátku. Můžete se tedy velmi rychle zviditelnit a číst svoje jméno na tomto pergamenu.

PSS: Kdyby nikdo nic neposlal, zasvětím vás do tajemství sladké Francie, což nebude také k zahození.

Áňa Maruš Lefèvrová

Tagy: cizinci, rady

Jeden komentář