Školní rok nám pomalu, ale jistě začal (Vánoce už pomalu klepou na dveře) a většina se už stihla na škole rozkoukat a ti všímavější zaznamenali, že se nám na školu vrátilo pár profesorů. Přesněji řečeno jde o profesora Barutiho, Alvareze a profesorku Grandfather (Marigoldstenson). Jako správný detektiv jsem vzal brk, svůj blok a samozřejmě lupu (bez toho není detektiv detektivem) a vydal jsem se po jejich stopách. Překvapivě to nebylo nic náročného, to bude asi tím, že jako správní profesoři se občas musí ukázat na nějaké hodiny nebo alespoň ve svém kabinetu, takže když si na ně chvilku počkáte, už vám neuniknou. Pustil jsem se tedy do té složitější části mého úkolu, přemluvit je ke krátkému rozhovoru a následně je tedy vyzpovídat a vše podstatné zaznamenat. A právě tento záznam „zpovědi“ tu pro vás mám v následujících řádcích.
Jako prvního jsem zastihl profesora Barutiho a ikdyž jsem si připravil jen pár dotazů, pan profesor se trochu rozkec…rozpovídal a tak se jeho povídání protáhlo v zajímavý příběh. Rozhodl jsem se proto ho vydat samostatně, páč by byl článek jinak dlouhý jak tejden a kdo by to pak vůbec četl. Nechtěl jsem vás taky o nic ošidit a tak tu je vše jak jsem stihl zaznamenat.
Nemůžu se nezeptat, kde jste byl, co jste dělal, zkrátka kam jste nám zmizel, když jste nebyl na hradě…pokud to tedy není nějak tajné nebo něco podobného.
Tajné to není. Dávno před svým nástupem do Bradavic – tím prvním před nějakými sedmi roky – jsem pracoval ve Velké alexandrijské knihovně. Myslím, že není třeba tuto slavnou instituci příliš představovat. Byl jsem knihovníkem alchymického oddělení a ve volném čase jsem se zajímal o symboliku. Odtamtud jsem si také přivezl svou aprobaci. Ale abych se dostal k podstatě té Vaší otázky. Kdo má vystudované dějiny čar a kouzel, pravděpodobně moc dobře ví, co se v knihovně stalo za čtvrté černokněžnické války. Po té velké tragédii, která na dlouho poznamenala snad všechny obory kouzelnických umění, probíhají v knihovně rozsáhlé záchranné a restaurační práce, aby se aspoň v nějaké podobě podařilo obnovit to, co se ztratilo. Já jsem se po zkáze knihovny vydal na cesty, abych si rozšířil svůj rozhled na poli alchymie a symboliky, a po nějakých čtyřech, pěti letech na cestách jsem se usadil tady v Bradavicích. Kontakt s knihovnou jsem ale samozřejmě nepřerušil a před dvěma lety náhle přišla zpráva, že se objevil jeden z našich depozitářů, donedávna považovaný za ztracený…
Ono jaksi došlo k tomu, že jeden z tamních zaměstnanců ve snaze ukrýt ty nejcennější části sbírky, když už bylo zřejmé, že se celá knihovna nezachrání, sesílal na depozitář ochranná kouzla. Neměl na to moc času, takže metal jedno ochranné kouzlo za druhým a ačkoli sama o sobě nebyla příliš složitá, zkrátka se jich tam nakumulovala celá řada. Další sbírky se pak už pokoušel chránit vlastním tělem, ale nějaká ošemetná kletba mu udělala… abych byl tak nějak korektní… menší nepořádek v hlavě. No, a když potom bylo po nájezdu, dotyčný si už nepamatoval, že nějaká kouzla vůbec sesílal, natož aby věděl, která to byla. Tak jsme tuhle část knihovny považovali za zničenou. Knihovna se však z toho šoku vzpamatovává postupně ještě teď, sčítá škody, pořádá restaurační práce a inventury. Tak se přišlo na to, že neexistují trosky ani jiné pozůstatky téhle části knihovny, a začalo se pátrat… Omlouvám se, že to tolik protahuji. Už to zkrátím. Pátralo se, pátralo a jednoho dne vypátralo. Jenže pak nastal ten problém se změtí ochranných kouzel, kterou řadu měsíců rozplétali bezpečnostní experti. To víte, seslat kouzla není problém, ale pokud zapomenete, která to byla, a potřebujete depozitář odmaskovat bez poškození všech těch cenností, co v něm jsou, máte zaděláno na problém. Když se to konečně podařilo, tak jsme my, bývalí zaměstnanci inkriminovaného oddělení, museli okamžitě všeho nechat, sjet se na své někdejší pracoviště a začít inventarizovat, restaurovat a v neposlední řadě znovu dokumentovat, jelikož veškeré naše evidence, vedené po staletí, lehly popelem. Nu což, to je pořád lepší, než kdyby se to stalo samotným exponátům. Teď je tedy víceméně hotovo, proto jsem se mohl vrátit zpátky do Bradavic. Ale záchranné práce na knihovně jako celku samozřejmě pokračují.
A těšil jste se, jste rád zpátky v Bradavicích nebo byste tam raději ještě zůstal?
Nedá se říct, že bych se do Bradavic nějak přehnaně těšil. Není to proto, že by se mi tady nelíbilo, ale při tom pracovním nasazení nebyl na nějaké těšení čas ani pomyšlení. Ale zpátky jsem rád. Pořád se tady něco děje a mezi studenty vládne inspirativní, tvůrčí atmosféra. V lecčem se to tady podobá mé někdejší práci v knihovně, myslím tedy v době, kdy ještě normálně fungovala. Navíc je tady ta možnost předávat vědomosti mladší generaci jaksi přímo, být u toho… V knihovně jsem se sice také svým výzkumem dělil o vědomosti s příštími generacemi, ale tam to byl spíš takový pocit, že si třeba ty pergameny za tisíc let někdo přečte… No a vidíte, stejně nepřečte, když shořely. K Vaší otázce, jestli bych radši zůstal tam, nebo působil tady… No, ono tam teď není příliš co dělat. Skoro bych řekl, že objevením a záchranou toho zmíněného depozitáře má alchymické oddělení tak nějak utrum, všechno se to teď zakonzervovalo a práce pokračují jinde. Až se jednou knihovna dá dohromady a bude opět normálně fungovat a pracovat, tak budu mít zřejmě trošku dilema, kde zůstat.
Jak dlouho myslíte, že to bude trvat než se knihovna dá dohromady? Nějaký odhad, když jste to tam viděl na vlastní oči?
Tak to by byla otázka na věšteckou kouli. To opravdu nemám tušení. Alexandrijská knihovna byla neskutečně rozhlehlý komplex, který doslova přetékal svazky, svitky, kamennými deskami s klínovým písmem, ale i menšími či obrovskými předměty nejrůznějšího – kolikrát dnes již neznámého – účelu. Část z toho je pryč nenávratně, podstatná část byla více či méně poškozena, něco ztraceno a samozřejmě také spousta depozitářů zůstala nedotčena…. Zhruba za rok a půl tomu bude 15 let od nájezdu Rytířů stěstěny, což by mohla být dobrá příležitost pro navázání na její bohatou historii. V Alexandrii se maká na plné obrátky, ale těžko říct, zda – a případně v jak velkém rozsahu – by se dalo navrátit knihovně její někdejší velikost, slávu a význam pro kouzelnické společenství… I když ten samozřejmě vždy byl, stále je a také vždy bude obrovský.
A nakonec se zeptám, co budete letos učit, potkáme vás ve stejných hodinách jako dříve?
Jak už jsem říkal, mám dva hlavní obory. Je to kouzelnická symbolika a alchymie. Tu jsem tady dlouhou dobu učil sám, ještě za mého působení převzala druhý ročník – tedy spíše tu dějepisnou část studia – kolegině Griffin, která si vede velmi dobře. Po odchodu mě zastoupil kolega Weasley, se kterým se o zbylé dva ročníky podělíme. On si vezme třeťáky, aby je dovedl k NKÚ, a já první ročník. O kouzelnickou symboliku se letos také podělím, naopak mi přibudou některé třídy lektvarů. Tady je mé pole působnosti široké, letos budu učit prváky, třeťáky a povedu také studenty pátého ročníku ke zkouškám. No a abych nezapomněl, ještě se také potkám se všemi studenty druhého ročníku v základech magie.
Váš Sherlock