Bradavičník

Hrne se to na nás ze všech stran, zprvu potajmu od spolužáků, z dopisů od rodičů, či od profesorů z hodin, ze světa novinových článků až z úst ministerských zástupců a některých dalších.
„Vlkodlaci jsou tu.“
Některé to překvapilo, jiné naplnilo hrůzou, další to fascinovalo a vzbudilo to u nich zájem, ostatní možná i pobouřilo. Jenže jak to je doopravdy? Kdo jsou? Jací jsou? Co to všechno znamená? A co vůbec máme dělat?

Nejen tyto otázky potrápily většinu z nás a tak jsem se rozhodla sepsat vše, co bylo řečeno, nejen naší ctihodnou ředitelkou. Ač většina z vás se účastnila debat i přednášek, které se na naší škole v poslední době odehrály, je více než zřejmé, že spoustě z nás poznámky nešťastnou náhodou spadly do krbu, snědl je hafoň či si z nich náš maguár udělal pelíšek.
Ať už je to jakkoli, nemusíte informace shánět složitě po ostatních a lámat si hlavu nad tím, kdo mluví v čem pravdu, ani trávit další hodiny v knihovně, dokonce ani vyčkat těch několik let, než se o vlkodlacích začnete učit v hodinách OPČM.
Jedno je ale jisté, ano, vlkodlaci jsou mezi námi, protože patří do našeho světa a vždycky patřili, i když možná skrytě.

Kdo je to vlkodlak
Vlkodlak je kouzelným tvorem, vlastně člověkem, který je nucen se během úplňku proměnit v obřího vlka. V této podobě pak pozbývá veškeré lidskosti a stává se naplno vlkem, nebezpečným zvířetem se vším všudy. V kohoutku má maximálně 150 cm, což už si označení „obří“ rozhodně zaslouží. Po zbytek dní v měsíci má však normální lidskou podobu.

Odkud se vlastně vzali
Obětí vlkodlaka se může stát kdokoli. Jakmile tento tvor pokouše člověka, už není cesty zpět. Buď se stanete vlkodlakem, nebo zemřete. Mnohem pravděpodobnější je druhá možnost, až v devadesáti devíti procentech napadený podlehne těžkým zraněním, pokud z útoku vlkodlaka vůbec nějak vyvázne.
Nicméně existuje tu šance, že dotyčný se z těchto zranění dostane, ale ani to neznamená, že ještě přežije. Pak nastává stadium tzv. vlkodlačí horečky. Ta je způsobena magickým virem, který vlastně tuto nemoc, lykantropii, přenáší a který je obsažen ve vlkodlačích slinách. Ovlivňuje ale pouze lidi, žádné jiné tvory. Vlkodlačí horečka je velice těžká, napadá jak tělo, tak i mysl, je nesmírně bolestivá a šance na její přežití jsou podobně malé jako u napadení vlkodlakem. Jedná se o závažný magický proces, přeživší mudlové umírají právě při ní. Neexistuje žádný způsob, jak horečku zaručeně přežít, každý člověk je individuální a vypořádává se s tím po svém. Na tuto horečku neexistují žádná léčivá kouzla ani podpůrné lektvary. Její průběh se neustále zkoumá, ale jde o silný magický proces, se kterým si moderní kouzelnická věda zatím nedokáže lépe poradit než dosud.
Mimo to je lykantropie i částečně dědičná, takže je tu jistá pravděpodobnost, že dítě s vlkodlakem mezi rodiči se také jedním stane, ale zároveň tu existuje šance, že nikoli.

Lidé…tedy většinou
Mimo úplněk jsou vlkodlaci téměř stejní jako my. Vzhledově se liší maximálně v maličkostech, mohou mít hustší vlasy, ochlupení, ale neděje se tak vždy. I fyzická síla se může postupem času rozvinout do takové míry jako například u lidí, kteří pravidelně posilují či sportují.
Mají ale oproti ostatním lidem o něco vyvinutější smysly, jako sluch, čich i zrak, ale to nemusí být zrovna změna k lepšímu. Na tyto podněty jsou pak mnohem citlivější než my, což nemusí být vždycky příjemné.
Jejich povaha se pak mění jen v následku šoku, který si prožili. Většina z nich se spíše uzavírá do sebe, straní se společnosti, méně komunikuje, než že by se stala agresivními. Doléhá na ně strach z toho, že je zavrhne společnost, rodina, přátelé, že nebudou mít kam jít, na koho se obrátit a že jim nikdo neporozumí. Může se to rozvinout až ve vážné psychické problémy, dokonce sklony k sebevraždě.
Z jejich strany v lidské podobě neexistuje žádné nebezpečí. Spíše žádné větší nebezpečí. Pořád jsou to lidé a lidé přeci dovedou být zlí, agresivní a krutí. Pokud už tedy výbušnou povahu měli, budou ji mít pravděpodobně i nadále. Tak to zkrátka je a vlkodlaci v tom nemají žádnou „výhodu.“
Jediné co hrozí je zvýšená podrážděnost a náladovost těsně před proměnou nebo po ní, což je vzhledem k tomu co musí pokaždé prožít zcela pochopitelné.

Přeměna
Jakmile nadejde úplněk, vlkodlak nemá jinou možnost než se přeměnit. Jeho tělo se bolestivě protáhne a zdeformuje, aby na sebe vzalo vlčí podobu, nicméně to si ještě lidská část pamatuje. Většinou to spustí svit měsíce, ale vlkodlak se přeměně nevyhne ani v tom případě, že vůbec nevyjde ven, nebo je zataženo.
V tu chvíli nad jeho vědomím převezme kontrolu vlčí stránka a daný člověk se mění v agresivní bestii, jež dokáže v tuto chvíli zabít kohokoli, jen když k tomu má sebemenší možnost. Klidně i člena vlastní rodiny, své děti, přátele, zkrátka všechny, kdo mu přijdou do cesty.
Pokud už na nás přeměněný vlkodlak zaútočí, máme jen velmi málo možností jak se bránit, protože kouzla na něj téměř nepůsobí.

Nový lék
Účinky proměny se daly donedávna mírnit jediným způsobem – speciálním vlkodlačím nebo také měsíčním lektvarem, který je velice náročný na přísady i na přípravu a je tedy i značně drahý. Takže i přesto, že je znám už po staletí, rozšířený není, protože si ho většina zkrátka nemůže dovolit.
Pokud postižený tento lektvar užívá pravidelně, zmírní to trochu bolesti během přeměny, ale hlavně z agresivní vražedné bestie zůstane jen mírně otupělý vlk, který zůstane místo lovení kořisti v klidu a celou noc prospí.
Nedávno však byla vyvinuta novější metoda, právě panem Georgem McRenniganem, která spočívá ve speciálně upravené stravě. Na přísady je sice obdobně náročná, ale příprava je značně jednodušší a dá se provádět ve velkém množství. Proto je také levnější a i její účinky jsou dokonce o něco silnější. Tuto stravu užívají všichni studenti této školy, kteří trpí lykantropií. Přeměněný vlkodlak je dokonce schopen stále vnímat jako člověk, ale jinak to má stejné účinky jako lektvar, tudíž vedou k utlumení a tendencím onu noc prospat.
Bohužel ale stále není možné vlkodlaky úplně vyléčit.

Skrytá hrozba?
Díky delegaci z ministerstva bylo odhaleno, že na našem institutu je několik studentů, kteří trpí lykantropií. Většinu měsíce jsou úplně stejní jako my…jenže co v době úplňku, kdy nám přeci hrozí smrtelné nebezpečí?
Všichni tito studenti pravidelně dostávají speciální stravu zmíněnou výše a navíc jsou v době přeměny zavřeni mimo hrad. V Zapovězeném lese je pro ně připravena speciálně upravená ohrada, kam se všichni vydají ještě před západem slunce. Tato ohrada je po setmění zajištěna kouzlem, aby z ní nikdo nemohl ven a navíc je po celou dobu hlídána ředitelkou. Proto je bezpečnost studentů i kohokoli dalšího na hradě v tomto období naprosto zabezpečena a nemáme se tedy čeho obávat. Nikdo nemůže být napaden.
Navíc sama ředitelka se zavázala, že jestliže se zjistí, že tu i přes to hrozí nějaké nebezpečí, ihned se podniknou protiopatření, tak jak tomu bylo koneckonců doteď. Jak my, tak i oni, jsme v naprostém bezpečí.

Ve světě
Do Anglie se začíná stěhovat více a více vlkodlaků s nadějí na lepší život. Zvěsti o novém, lepším léku se vždy rozšíří rychle. O jejich shlukování a zvětšujících se počtech jste se mohli snadno doslechnout. A s tím i souvisí to, že chtějí společnými silami nejen dosáhnout zlepšení své situace, ale také si vymoci některá svá práva jako každí jiní lidé. A tak začaly nepokoje.
Nicméně to není všechno jen jejich vina. Několik desítek jejich protestů vyvolaly protesty kouzelníků proti jejich stěhování. A další rozruch se už šíří po celém světě jako řetězová reakce.
Ředitelka se vyjádřila dost skepticky, co se týče způsobu jakým vlkodlačí problematiku zpracovávají média. Podle ní se jen snaží vylíčit vlkodlaky ve špatném světle a to pouze přidává na problémech.
Bohužel se ani ministerstvo nestaví pozitivně k tomuto projektu (začleňování těchto nemocných studentů do normálních škol), nicméně nějaké větší problémy naší škole nehrozí. Pravděpodobně bude jeden z ministerských zástupců na školu vyslán, aby společně se zdejším vedením na vlkodlačí studenty dohlížel.

Samozřejmě záleží na každém z vás jaký si uděláte názor na celou tuto záležitost. Jednu věc byste ale měli mít na paměti, jelikož podle naší ředitelky:
„… nemůžou za to jací jsou. Proto mi přijde nespravedlivé, abychom v případě dětí bránili v jejich dalším rozvoji. Proč jim nedovolit kouzlit jako může kdokoli z nás přítomných. I tyto děti si zaslouží výchovu a vzdělání. A kde jinde by měly být než na škole, která je ochotná je přijmout. Nikdo je nenutil.“

Jsou jedni z nás. A každý má právo se vzdělávat. Za tu dobu, co na naší škole jsou, byť tajně, se stali nejen našimi spolužáky, ale i neocenitelnými přáteli.
A přeci byste se s těmi všemi úkoly nechtěli trápit sami.

Sepsala Beatrice de la Crue, díky spolupráci ředitelky Alex G.F. Essaouir a pana George McRennigana.

Tagy: ředitelka, vlkodlaci

Jeden komentář