Růžová kam se podíváš, za ruce se držící páry a přesládlá vůně, která se vloudí kde kam. Také vás tyto představy poněkud děsí? No, nejste sami. Já osobně růžovou vážně nesnáším a kvůli ne zrovna příjemnému zážitku s jedním vlezlým amorkem jsem se celý loňský Valentýn schovávala v pokoji. Ale letos, vážení, letos tomu bylo jinak! Díky Merlinovi, ehm… vlastně díky StR (třikrát sláva tomu, koho to napadlo!) byl letošní Valentýn jiný. Že jste si nevšimli? Vážně? Nu, tak se na to pojďme podívat…
Jistě nikomu z vás neunikla letošní výzdoba laděná převážně jarně. Rozkvetlé větvičky třešně a jabloně, sem tam nějaký ten petrklíč a hlavně… žádná růžová! Dokonce byla pro letošek ve většině hradních prostor vynechána i veškerá srdíčka. Myslím, že takováto výzdoba by mohla být klidně častěji, jelikož já osobně jsem se i díky ní začala těšit na jaro. Koneckonců, už docela hlasitě klepe na dveře, nemyslíte? Ale ještě na chvíli ty myšlenky na jaro potlačme ať můžeme nakouknout pod pokličku několik akcím, které během svátku všech zamilovaných proběhly.
Já vám však mohu poreferovat pouze o dvou z nich, jelikož jsem se musela dlouho odhodlávat, abych vůbec někam vyrazila. Nu to víte, amorci jsou stvoření vážně zákeřná a jeden nikdy neví, kde na ně může narazit.
V neděli dopoledne jsem se tedy odhodlala vyrazit do klubovny, kde měli první akci pod palcem páni prefekti James s Mattem. Samozřejmě jsem nejprve, z větší části v úkrytu za dveřmi, zkontrolovala terén a jelikož byl čistý vzduch, vkročila jsem tedy do jámy lvové. Abych pravdu řekla, i když Valentýn vážně v oblibě nemám, situace v klubovně byla vcelku zábavná – Jamie bez bot, stejně tak dvě zmijozelské slečny. Ptáte se, kde že ty boty byly? Na jedné větší hromadě uprostřed klubovny. Vzhledem k chabé účasti a množství bot, ale nejspíš o obuv mistři organizátoři obrali půlku hradu, takže jestli vám nějaká ta botka chybí, zkuste zapátrat právě v klubovně.
Nu, pryč od zatoulaných bot a zpět k dění v klubovně. Já se v tu chvíli bosky rozhodně ocitnout nechtěla a tak jsem se rozhodla pro pozorování z bezpečné vzdálenosti. Tedy, ona ta vzdálenost byla bezpečná pouze relativně, protože Matt mou maličkost snažící se o nenápadnost spatřil a vydal se mě o boty také obrat. Ha, nedala jsem se! Sice jsem skončila na zemi, ale obutí jsem uchránila, takže bitvu považuji rozhodně za vyhranou.
Mezitím, co jsem tedy nasazovala holý život (No fájn, možná trochu přeháním, ale rýma je vážně prevít…) jedna ze slečen se jala prohrabovat hromadu, ve snaze najít zahrabaný „střevíček“ své kamarádky. Nutno podotknout, že některýma botama bych se prohrabovat vážně nechtěla. Ale o tom později…
Zelená pátralka po chvíli botku skutečně našla a tak nic nebránilo vrátit ji právoplatné majitelce. Tedy, nic kromě hurónské smíchu, který obě slečny postihl. Ale i tuto lapálii dámy nakonec zvládly a tak bylo vyhráno. Leč i když se zadařilo, znovu obutá slečna pro jistotu vzala nohy na ramena a z klubovny raději zmizela neznámo kam. No jo, ale co ty zbylé, stále chybějící boty? Tuším, že onou dívkou bez bot byla zmijozelská Luna. Jak je však známo, zelení jsou někdy pěkní lišáci a tak Luna neváhala a zapřáhla do práce chudáka Jamese. (Matt někdy během akce „Najdi botu“ vymizel také někam fuč.) Já sice přispěla se svou praktickou radou, aby využili Accio a botky si jednoduše přivolali, ale Jamie návrh ihned zamítnul a raději se začal nepříliš vzhledně vyhlížející hromadou křusek prohrabovat. (Ano, některé kousky bych vážně nezvala spíš křusky než boty.) Myslím, že později zavrhnutí Accia možná i mohl litovat, protože se místo hledaných bot dopátral něčeho lepkavého a… prostě fuj. Nu a v tu chvíli jsem se raději na strategický ústup dala i já. Jestli tedy chcete zjistit, co že to bylo za podivnou hmotu, poptejte se onoho žlutého prefekta. Jistě se s vámi o své krásné zážitky podělí.
Toť akce prozřetelně nazvaná „Popelčin střevíček.“ Snad tedy nikoho žádná botka nepokousala a já mohu pokračovat směle dál.
Druhou akcí, které na které jsem se rozhodla objevit, byla Střelba balónků, jež se konala téhož dne ve večerních hodinách na nádvoří pod vedením tentokráte havraspárského prefekta – Olivera. A světe div se, ono to vypadlo jako legrace! Kdybych nebyla tak hrózně zaměstnaná sledováním všech bojujících, možná bych se i přidala. Ale vezměme to od začátku…
Oliver si pro všechny zúčastněné, kterých bylo tentokrát o poznání víc než dopoledne, připravil kupu balónků naplněných speciální tekutinou, jejíž barva však zůstávala všem udatným bojovníkům u počátku utajena. (Později vyšlo na jevo, že těch barev je vážně spousta.) Pravidla byla ve smyslu „Bojuj, dokud ti síly stačí a modli se za absenci růžové“ (růžová totiž znamenala konec) a tak si většina přítomných nasyslila nějaké ty zásoby a vydala se hledat úkryt. Ovšem nikdo neměl ani v nejmenším na ctěnou žlutou primusku Carmen, která do boje vyrazila v šatech s poměrně velkou sukní, kterou nejednou využila jako improvizované zavazadlo. Navíc si hned od začátku vyhlédla místečko přímo u zdroje, tedy u krabici s balónky, a tak kolem sebe metala jednu barevnou střelu za druhou.
Řeknu vám, vážně se bylo na co dívat. Po chvíli byli všichni pěkně barevní a dokonce k tomu moc nechybělo ani mně a to i přesto, že jsem si vyhlédla místečko u zdi hradu a snažila jsem se být pouze neviditelným a nezúčastněným pozorovatelem. Carmen mě totiž zmerčila a pokusila se mě také „označkovat.“ Ha, opět jsem unikla! No, neměla jsem to ten den ale štěstí? Naštěstí během útoku na mě zaútočil (dost podle zezadu) někdo i na Carmen a tak o mě ztratila zájem, aby mohla tomu útočníkovi nějakou pěknou barvičkou zásah také oplatit.
Jistě si tedy dokážete představit, jak to v tu dobu na nádvoří vypadalo. Jeden balónek střídal druhý a všichni udatní bojovníci se mohli pyšnit různou směsicí barev od bílé, přes modrou, zelenou a červenou až po žlutou. Zapatlaní byli všichni opravdu od hlavy až k patě a i samotné nádvoří vypadalo jak po výbuchu velké barevné bomby. Naprosto všemu však dal korunu mrzimorský Erwan, když učinil pro někoho možná velkolepý, pro jiné zase nešťastný zásah a to zásah Carmen balónkem s barvou růžovou. Ano, ano, právě díky němu se Carmen mohla „pochlubit“ růžovým drdolem a tak se stal Erw vítězem celého barevného klání. Gratuluji Erwovi a s Carmen upřímně soucítím, protože podle reakce zřejmě růžovou také zrovna nemiluje.
Nu a to je z mého výčtu „Valentýnského řádění“ pro tentokrát vše. Možná se příště překonám a zavítám na víc akcí, kdo ví. To však pouze za předpokladu, že růžová opět zůstane stranou a stejně tak i ti vlezlí a všemi „ták moc oblíbení“ amorci.