Vlkodlaci, mnoho z nás žije díky výchově v tom, že jsou zlí, veskrze prohnilí a nikdy od nich nemůžeme čekat nic dobrého. Ale je to tak i doopravdy? Kolik z vás se zastavilo a zkusilo se nad tím opravdu zamyslet?
Zkuste si představit, že nikdy nebyla žádná přednáška, nic jste nečetli v novinách a nemáte ani nejmenší tušení, kdo všechno skrývá děsivé krvelačné tajemství za svit měsíce. Není to třeba ten sexy kluk, co jste si s ním včera tak báječně popovídaly a má tak krásný úsměv a uhrančivý pohled? Není to ta šprtka, co vám leze na nervy, ale váš kámoš na ní může oči nechat? Nebo je to možná váš nejlepší kamarád, ale má strach z vaší reakce a toho, že o vás přijde… Ale skoro určitě je to ten přehnaně impulzivní kluk, co nechodí pro ránu daleko!
Z vlastní zkušenosti můžu říct, že všechno může být pravda, ale zároveň nemusí. Tak jak to tedy s vlkodlaky vlastně je?
Jsou vlastně stejní jako my. Bodni a poteče krev, bude je to bolet. Chodí s námi do školy, řeší stejné problémy puberty a dospívání. Mají přátele, chodí na rande. Mají své radosti i starosti tak, jako každý znás. Ale zároveň toho mají i mnohem víc. Nálož stresu z úplňku. Nálož toho, co považujeme za malichernost.
Pachy, zvuky, chutě. Zkuste si vytěsnit stovky překřikujících se studentů ve Velké síni. A pak si to představte s mnohonásobně citlivějším sluchem. Představte si, jak se cítíte ve školním hábitu, když začne být venku teplo, jak už druhý den musí i hábit nekompromisně na vyprání. A teď si představte to utrpení s citlivým čichem šelmy. A přesto mezi námi každý den sedí u snídaně, oběda i večeře, na hodinách.
V jedné moudré knize se píše „ty kdož jsi bez viny hoď kamenem“. Proč my, obyčejní lidé, máme tendenci soudit podle slupky? Co hůř, v případě vlkodlaků to ani není podle slupky! Jsi vlkodlak? Pak mě nezajímá ani tvoje pěkná tvářička. Není to poněkud povrchní přístup? Proč, když kážeme, poznej člověka poté, co si obuješ jeho boty a poznáš, jaký je, proč tak nesoudíme i právě vlkodlaky? Cožpak nejsou lidé jako my?
„I v broukovi najdeš krásu, ve zvířeti přítele, ve vlkovi partnera. Nezáleží na tom, z jakýho jsme těsta, ale co se skrývá hluboko uvnitř každý jedný osoby.“
Kdo z nás si dokáže představit, jakým peklem si prošli? Proč jej musí zažívat i každým dalším dnem, i když už nebojují o holý život? Proč je svým přístupem odsunujeme na okraj společnosti?
Jen ten, kdo se ocitl na prahu života a pohlédl smrti do očí, jak s oblibou říkají básníci, jen ten ví, jaká je skutečná cena života. A vlkodlaci, nejen ti na naší škole, na tomto prahu stáli. A přežili. Měli bychom si jich vážit. Učit se od nich, jak se radovat ze sebemenších radostí. Posedět a jen tak nezávazně si popovídat. Neklepat se strachy, když ukážou zuby. Ne vždy to je známka toho, že chtějí kousnout, ale třeba to je jen úsměv. Nechodit obloukem, když uvidíme jejich slzy. Co když netouží po samotě, ale po objetí?
Příště, až narazíte na vlkodlaka (teď tedy nemluvím o úplňku!), zkuste zapomenout na jeho krvelačné prokletí, s tím se musí vyrovnat sám, a chovejte se k němu tak, jako dřív. V jádru je to pořád ten stejný kluk, holka, úhlavní školní rival, idol, bratranec, kluk vaší sestry,…
Někdy si zkuste sednout a naslouchat. Můžete se dozvědět spoustu zajímavého. O to zajímavějšího, že v učebnicích to nenajdete. A když budete vnímat nejen slova, ale i emoce, třeba pochopíte aspoň trošičku, jaké to je, být vyčleněn stranou, nahlížen skrz prsty a šeptem pomlouván za zády.
Jsem ráda, že jsem si na konci školní docházky našla cestičku k mladším ročníkům a mohla poznat i tuhle stránku spolužáků. A že to byl jeden z nejzajímavějších rozhovorů, které jsem v posledním roce vedla.
Díky za rozhovor a promiň za tu večeři. Ale byla dobrá.
Tagy: lidská povaha, studenti, vlkodlaci