Jelikož nám začal nový školní rok, budou ho doprovázet i různé povinnosti a starosti. Každý má však rád pohlazení po duši a zrovna takové jsem se rozhodla napsat v podobě kratší povídky.
O špagetě Jessice
Byla jednou jedna špageta. Když byla ještě malá špagetka, její maminka jí těsně před uvařením a snězením pojmenovala Jessica. Tato špagetka tedy vyrůstala bez maminky. Ale byla velmi veselá a usměvavá. Prožila velmi šťastné dětství mezi ostatními špagetkami svého druhu.
Čas byl však neúprosný a velmi rychle se blížila doba, kdy špagety dospívají a bývají zabalovány. Po desetiletí se kuly pikle, jak tomu zabránit, ale stejně byl vždycky vyplněn osud.
Proto se ve špagetí škole začalo připravovat na dlouhou cestu. Možná se ptáte, co se v takové škole špagety učily. Nu, samé věci potřebné pro život. Jak se chovat v balíčku s ostatními špagetami, aby se moc nežďuchaly, jak vydržet ve tmě v krabicích, jak zabránit svému zlomení. Také je tam připravovali na vaření. Špagety si musely zvykat na vyšší teploty (samozřejmě, že zde nebyla využívána teplota varu, jinak by se uvařily již před cestou do hrnce, a to nikdo nechtěl), jak plavat ve vodě. Také trávily hodiny v solné lázni, aby si zvykli na tuto surovinu. Dalším předmětem byl tzv. kroutič, kde se učily, jak se co nejméně kroutit, až je budou jíst. To se samozřejmě za syrova učilo špatně, ale musely na to být připravené. Makaróny si také musely zvykat na to, že je bude někdo nasávat, jak už se to při jezení těchto dutých špaget dělá. Prostě samé užitečné věci.
Jessica nechodila do školy ráda. Snažila se jí vyhnout, co to šlo, ale jelikož neměla nikoho, kdo by jí omlouval zameškané hodiny, nezbývalo jí nic jiného, než tam chodit. Vždycky si sedla úplně dozadu, kde na ní bylo málo vidět, a věnovala se jiným činnostem, jako například pilování samy sebe pěkně do kulata. To učitelé (špagety, které se někde ulomily nebo měly třeba někde díru, prostě ty, co se nemohly pustit k lidem do domácností) samozřejmě neviděli vůbec rádi. Jess proto často zůstávala po škole místo toho, aby si hrála s ostatními špagetkami. I přes to však nevěděla, jak správně plavat, nebyla zvyklá na sůl, o lámání ani nemluvím. Pokud by jí někdo jedl, tak by byl asi celý od omáčky, neboť Jess neměla ani ponětí o tom, jak se správně kroutit.
Ale pak přišel ten den, kdy jí všechny srandičky přešly. Zhruba jednou za týden se na dveřích do školy objevil seznam těch špagetek, které pojedou příštím expresem do balírny. I přes to, že Jessičino hodnocení nebylo vůbec dobré, její jméno se na tomto seznamu objevilo.
„Přeji vám hodně štěstí při vašem životním poslání.“ rozloučila se s nimi v den odjezdu učitelka. „Jsem si jistá, že všichni budete dělat našemu druhu čest.“ Pak už však zapadly dveře vlaku a expres se rozjel. Jessica si připadala ztracená. Neuměla přežít ve tmě, nevěděla nic. Cesta trvala hrozně dlouho. Tady však naštěstí ještě měly dost místa, aby se nestrkaly. Snad poslední záchvěv svobody. Ostatní špagety vnímaly jako čest, že mohou být prospěšné lidem, ale Jess to tak neviděla. Nechtěla být snězená. A tak se celou cestu choulila v rohu.
Najednou se však otevřely dveře a jim bylo přikázáno, ať se postaví do řad po čtyřech. Přesně tolik je totiž špaget ve správném balení v jednom sloupci. Zde se objevila Jessičina přirozenost a šla až úplně dozadu. Moc jí to ale platné nebylo. Najednou cítila, jak padá a rázem byla natěsnaná mezi plastovým obalem a jednou ze svých kolegyň. Snažila se trošku se uvolnit, ale to se jí nedařilo. Nebylo tam žádné místo! Všechny v okolí na ní začali křičet, ať se nestrká, že je to bolí.
Jessice bylo do pláče. Jak si teď přála, aby dávala ve škole pozor a byla na všechno, co jí ještě potká, připravená. Opřela se o obal balení, obličej od ostatních, aby neviděly její slabost. Byla narvaná mezi špagetami, nevěděla, co jí čeká a měla strach.
V tu chvíli se však stalo něco, co nemohla, díky nepozornosti ve škole, vůbec vědět. Najednou všechny ucítily, že letí a rázem dopadly do krabice. Ostatní, jelikož věděly, jak se chovat, přežily vše bez zranění, ale Jessice se ulomil asi centimetr dole. Do očiček jí vhrkly slzy. Cítila se příšerně. A v tu chvíli ještě ke všemu zabouchli víko krabice a ony všechny se ocitly ve tmě. Nyní mohla aspoň plakat, stejně jí nikdo neviděl. Brečela tak dlouho, až usnula.
Probudilo jí až ostré světlo. Uvědomila si, že leží v jakémsi regálu na místě, které by ostatní okamžitě identifikovaly jako obchod, ale protože ona nedávala ve škole pozor, vůbec nevěděla, kde se nachází. Tak jen bez pohybu ležela, aby náhodou nevyvolala nelibost svých kolegyň.
Takhle strávila asi týden. Pak se najednou přiřítil nákupní vozík a čísi ruka popadla právě jejich balení. Tento „útok“ stál celost i pár ostatních. Prostě se zlomily. Jessica však nic nevnímala. Chudák byla úplně na dně. Jak moc si přála být znova ve škole. I to by bylo lepší než tohle.
Nakonec dorazily na místo určení. Samozřejmě je nehodily okamžitě do hrnce. Možná by to bylo lepší, aspoň by to měly, chudinky, rychle za sebou. Jako by jim však chtěli vzít i zbytek pevné vůle, o kterou však již skoro přišly i ostatní (škola neškola, na tohle se připravit nedalo). Místo toho je ještě několik dní nechaly ležet v jakési zatuchlé skříni. Mohly být vlastně rády, že díky obalu necítili všechny ty potraviny kolem.
Jednoho dne, bylo to zrovna úterý, se však najednou otevřely dvířka skříňky a dovnitř sáhla ruka. Nepříliš jemně vzala balíček špaget a už je nesla k připravenému hrnci. Jessica, a s ní i mnoho ostatních, zrovna spala, a proto pro ni toto zacházení znamenalo další velmi silný šok. Pak už jen cítila, jak ten někdo rozstříhává obal nahoře, a najednou vnikl dovnitř vzduch. Špagety začaly zděšeně křičet. Hlasitost ječení se ještě zesílila ve chvíli, kdy je začala ta ruka převracet vzhůru nohama. V tu chvíli se Jessice vyjasnilo a usmála se. „Konečně to budu mít za sebou.“ pomyslila si, jak už na tom byla špatně.
Bohužel pro ni však konec ještě nenastal. Jak se ve vlaku postavila až na konec a byla umístěna na samý kraj balení, ruka se úplně netrefila a Jessica spadla mimo hrnec. Při dopadu se jí ulomil další kousek, tentokrát mnohem větší, než minule. Tentokrát však už Jessica neměla sílu plakat. Jen se volně kutálela, kam jí sporák směroval. V tu chvíli však ucítila bolest. „Pálí!“ vyjekla jen. Jak se kutálela, dostala se až k plameni, který jí mírně sežehl.
To už jí ale opět porvala ta ruka a bez milosti jí hodila do hrnce k ostatním. Ty se snažily využít vše, co se učily ve škole. Opět se v nich probudila jejich čest zemřít pro blaho lidí. Jessica však neměla o tomto vyznamenání ani ponětí. Jak nebyla zvyklá, voda jí pálila, sůl štípala. Jelikož neuměla plavat, tak se jen volně odevzdala proudu. Netrvalo dlouho a klesla až ke dnu, kde se přilepila. A tady konečně nastal ten dlouho očekávaný konec. Rozvařila se, chudinka.
Mellisa Williamsová