Možná už vás také napadla ta otázka: Jak si asi na kouzelnický život zvykali studenti ze tří různých rodin, buď z té, kde kouzlí oba dva z rodičů, z té, kde kouzlí jenom jeden z rodičů anebo z té, kde jsou oba rodiče mudlové? Ano? Pak čtěte dále, odpověď (snad) najdete v následujícím článku…
Ani jeden z mých rodičů nekouzlí a tak bylo těžké zejména pro ně, zvyknout si, že jejich syn je jiný, než oni, že bude kouzlit a že bude studovat daleko od nich. Z vlastní zkušenosti ale mohu říct, že ani pro mě to nebylo nejlehčí. Když jsem se dozvěděl, že budu muset navštěvovat školu čar a kouzel, měl jsem strach. „Co když si tam nenajdu přátelé? Co když nebudu zvládat výuku?“ zmatkoval jsem den co den před mým odjezdem a můj otec do mne neustále hustil přísloví „Když se chce, všechno jde…“ Já osobně jsem mu nevěřil ani slovo a s nástupem do školy se mi spíš potvrzoval pravý opak tohoto již zmiňovaného přísloví (tedy „Když se chce, nejde nic…“ nebo „Můžeš chtít, je ti to k ničemu…“). Zpočátku jsem si totiž nemohl zvyknout ani na to, že mám hůlku. Když se mě někdo zeptal, z jakého dřeva že to mám svou hůlku, dokázal jsem ze sebe vysoukat pouhé: „Jakou hůlku?“ a pak na tázajícího zírat jako bacil na ošetřovnu. Větší problém mi ale dělalo hledání učeben. Kdokoliv mi mohl i dlouhé hodiny vtloukat do hlavy, kudy se kam dostanu, já si to stejně nikdy nezapamatoval. Možná si dokážete představit, jak to tedy dopadalo – nikdy jsem nedorazil tam, kam jsem měl a pak jsem musel dlóuhou dobu hledat místo určení a učení (pokud jsem se v chodbách neztratil úplně). Později jsem začal vstávat dřív, než jsem musel, abych na vyučování vůbec chodil včas. Často jsem měl sto chutí, že chňapnu do ruky brko, vytáhnu kalamář a pak rozhořčeně napíšu dopis svým rodičům s tím, že jejich nevědomost kouzelnického světa mě přivozuje jenom starosti a že jestli přijdu o nervy díky toho věčného bloudění, budou mě mít na svědomí. Vždycky jsem si ale uvědomil, že i když se říká „Nevědomost neomlouvá,“ v jejich případě existuje výjimka. Nu… Vraťme se ale k mému zvykání si na škole. V neposlední řadě jsem byl velmi zmatený velikostí školy a vším, co se školou souviselo. Velká síň, ták obrovská! Tak velkou místnost jsem předtím nikdy neviděl a teď jsem se s tím najednou měl setkávat den co den? Ze začátku jsem se bál tam chodit a to zejména proto, že jsem většinou vyrazil ke stolu jiné koleje a až v půlce cesty jsem si uvědomil, že stůl mojí koleje je někde úplně jinde…
Inu, myslím, že kdyby nebylo ochotných spolužáků, trpělivých profesorů a vůbec všech, co si v mé přítomnosti zachovali chladnou hlavu a místo toho, aby na mě vřeštěli, jaké jsem nešikovné nemehlo, tak mi neustále dokolečka vysvětlovali, kudy vede cesta do učebny, k čemu co je a tak porůznu, tak bych ještě dnes po škole bloudil. Pokud nepočítám s faktem, že bych se nejspíš dřív úplně zbláznil…
Ale, bylo to pro mě a mě podobné studenty těžší, než pro studenty třeba z takové rodiny, kde kouzlí oba z rodičů (případně i sourozenci)? Milí drazí, vězte, že ano. Abych získal informace o studentech z jiných rodin, pár takových osůbek jsem se dotázal na otázky, jestli je rodiče připravovali na kouzelnický život či ne a jak si zvykali na školu. Většinou jsem se setkal s odpověďmi, že je rodiče nijak přímo nepřipravovali. Jejich děti od nich zkrátka a prostě okoukali, jaké to je, být kouzelníkem. „Naši mě ani nijak připravovat nemuseli. Jelikož jsem už od mala vyrůstala s kouzly a obdivovala jsem, jak rodiče máchají tím kouzelným klacíkem,“ dozvěděl jsem se od jedné z otázaných studentek a odpovědi ostatních studentů s kouzlícími (a zajisté i kouzelnými) rodiči jen potvrzovaly její tvrzení. A jak si tedy zvykali na studium čar a kouzel? Pokud hádáte, že pozitivně, hádáte správně. Nemuseli po škole bloudit tak jako já, když se jich někdo otázal na jejich hůlku, vytasili ji a povyprávěli o ní hezky dlouhý příběh… Zkrátka a prostě, bylo pro ně lehké si zvyknout. Ano, zajisté. Také měli strach z toho, co je na škole čeká, vždyť se měli ocitnout v úplně novém, cizím prostředí plném neznámých lidí, kteří jim mohli každou chvíli do pití nenápadně přilít Blábolivý lektvar a pak s pobaveným úšklebkem na rtech pozorovat, jak z nevinných dětských úst vychází všelijaké bláboly, od létajících koček po tkaničky, ze kterých se po vhození do kašny staly žížaly. Koho by to nevyplašilo? Avšak, neměli problém s hůlkou, neměli problém s hledáním učeben, jelikož byli připraveni, že je něco takového čeká, že škola je takto velká. A také neměli problém s koštětem. Věděli, že na košťatech se létá, né, tak jako já, že jsou jenom na zametání… Tihle studenti se však také báli toho, že na škole nezapadnou – ať už mezi ostatní studenty nebo do tempa studia. Řešili problémy s tím, že se nemají komu svěřit. Vyrovnávali se se strachem z toho, že se dostanou do nějakého průšvihu, ze kterého se jen tak nevylížou a hlavně – báli se, že nepůjdou ve stopách svých rodičů či prarodičů, kteří jsou nyní úspěšnými kouzelníky, ať už studovali kdekoliv…
Ale dost už o studentech z kouzelnických rodin. Jak to mají studenti z rodin, kde jeden z rodičů kouzlí a druhý je mudla? Jak jsem se dozvěděl, kouzelnická část rodin se před tou nekouzelnickou krotí s kouzly. Proto nejsou tito studenti moc připravovaní na život s kouzly, přestože jim třeba rodiče četli kouzelnické příběhy, legendy a pohádky a občas jim nosili kouzelnické knížky a učebnice. Většinou nebyli vyučováni prakticky, tudíž se neseznámili s žádnými kouzly. Jakmile ale studentům přišel vzkaz, že mají nastoupit do školy čar a kouzel, všechno se jim obrátilo vzhůru nohama. Většinou byla ta mudlovská část z rodiny proti, nakonec se ale musela smířit s tím, že jejich dítě bude kouzelníkem a dokonce i poprosili svého druha – kouzelníka, aby mladého budoucího kouzelníka naučil alespoň trochu zacházet s kouzelnou hůlkou, aby na škole někomu nevypíchli oko nebo případně při kouzlení nedrželi hůlku opačně. Co se týče zvykání si na obrovitánskost naší ctěné školy, bylo to pro ně sice snadnější, než pro mě, ovšem jen v tom, že bloudili kratší chvilku a někteří z otázaných, především ti z nižších ročníků, bloudí možná ještě i dnes a proto chodí na hodiny o nějaký ten ždíbeček později…
Na závěr mi nezbývá nic jiného, než prosté konstatování, že všichni to máme zhruba tak na stejno. Když někdo nebloudí, zase chce být pilným studentem a jít ve šlépějích svých rodičů a proto to má někdy nesnadné. Zároveň bych rád poděkoval ochotným studentům, kteří mi poskytli materiál k psaní článku, jmenovitě tedy slečny Elizabeth White, Angela N. Veloce, Katie S. Wolfans a Gabriela Viviene Gentle a také pan Jessie Michael McDash.
Toť pro tentokrát vše, mějte se kouzelně a kouzlům zdar!
Váš Cary Lee, Havraspár.