Každý den kolem nich chodíme, díváme se na ně, avšak jen málokdy nás napadne se zastavit a promluvit si s nimi. Avšak i ony oplývají svým vlastním příběhem a mají nám co povědět. O koho se jedná? O obrazy přece!
Nedávno jsem se vracela z knihovny, a když jsem procházela chodbou v pátém patře, ozval se najednou dětský pláč. Po čtyřech a půl letech v Bradavicích mě nic takového již nepřekvapí, ale i tak jsem se šla zvědavě kouknout, co se děje. A co jsem neviděla! Poměrně veliký obraz a na něm pláčící děťátko v náručí mladě vypadající ženy. V okolních rámech nebyl vidět ani ten sebemenší pohyb. Samozřejmě mi to nedalo a okamžitě jsem dámu v perleťově zbarvených šatech oslovila.
Dobrý den, madam. Stalo se něco? Potřebujete s něčím pomoci?
Ale kdeže, slečno. Jste moc hodná, ale tady nepomůžete. Leda byste vymohla přesunutí mého rámu na jiné místo. Ti barbaři vedle nenechají mojí Caithleen ani na chvilinku spočinout.
Jakmile začala žena mluvit, probudilo se ve mně nutkání vyptávat se dál. Zvědavost mi nedala. Brzy z toho vznikl poměrně zajímavý rozhovor, o který bych se s vámi moc ráda podělila.
A kohopak můžeme normálně najít na vedlejším obraze?
Ale, takovou smečku polodivokých lidí. Chovají se jako šílení. Pořád poskakují a ječí, jako by neměli ani trochu rozumu. A takový hluk mojí dcerunce nesvědčí, viď Caithleenko?
V tu chvíli žena obrátila veškerou svou pozornost na dítě a já chvíli zvažovala, zda nebude neslušné pokračovat dál ve vyptávání a zda nebude lepší odejít. Nakonec jsem se rozhodla ještě chvíli zůstat a zjistit o ženě ještě pár věcí.
Kde jsou nyní ti lidé z vedlejšího obrazu?
Můj manžel je kdesi pronásleduje. Doufám, že nepůjde moc daleko, znám jeho smysl pro orientaci, určitě se někde ztratí a pak bude bloudit mezi plátny.
Je těžké se pohybovat mezi obrazy?
Většinou ani moc ne, ale zde je obrazů a rámů opravdu mnoho. Pro ty, kteří visí u schodiště je to dozajista jednodušší. Ale tady vedou rámy dvěma směry, a pokud se trefíte do špatné chodby, zabloudíte velmi jednoduše.
Hmmm… A co celé dny děláte?
Většinou sleduji průchozí. Naneštěstí tady moc lidí nechodí a tak jsem ráda, když za mnou přijde na návštěvu sestra, která sídlí na schodišti a donese mi nějaké ty novinky.
Vy sama opouštíte rám jak často?
Co nejméně. To víte, malé dítě. Dcerka nesnáší takové přesuny moc dobře. A na hlavním schodišti je moc lidí a velký hluk. To malému dítěti neprospívá. Vzpomeňte si na mě, až budete mít vlastní děti.
Děkuji za radu, určitě si vzpomenu. Co si myslíte o studentech na škole?
Povím Vám, slečno, takoví mladí lidé a už tak drzí. Utíkají chodbou, cestou zavadí o rám a ani je nenapadne se otočit a zeptat se, zda se nic nestalo. Pochybuji, že by se zastavili, kdyby celý obraz spadl. Mile jste mě překvapila, když jste se mě otázala, zda se něco neděje. Takových zde mnoho nevídám.
Ehhhh, děkuji. Jsem si jistá, že by se takových našlo mnohem více. Co říkáte na výhled kolem obrazu?
Nu, nestěžuji si. Vidíte tamhle tu rýhu v protější stěně? Ano, právě tu. Pokaždé, když ji sledujete, vypadá o něco jinak. A když se posunete o trochu vlevo, tak bude vypadat jako kmen stromu a koruna bez listí. Zajímavé, viďte! A ten koberec. Podívejte se na ten koberec! Taková krásná barva. Jsem ráda, že je tady koberec. Vím, že ne všude na hradě na chodbách bývá. Ale tahle je taková krátká, útulná. Zajímalo by mě, proč ho sem dali. Co myslíte?
Těžko povědět. Možná si někdo řekl, že by se sem koberec hodil, tak ho sem prostě dal. Pokud na to přijdu, tak Vám určitě přijdu říci. Takže, Vy byste místo pobytu neměnila? Nechtěla byste třeba někam, kde je více živo a více se toho děje?
O ne, děkuji mockrát. Jsem tady moc spokojená. Je tady poměrně klid, až na ty hlučné sousedy. A navíc tady není moc světla. To je dobře, aspoň tolik nevybledneme. A už kvůli malinké je to tady výhodné. Kdepak. Já se nikam stěhovat nebudu.
Jsem si jistá, že je to krásné místo. Určitě se vám zde povede velmi dobře.
Poté, co jsem se s mladou paní v perleťových šatech z těžkého hedvábí rozloučila, a několikrát ji ujistila, že určitě ještě někdy přijdu si s ní popovídat, odebrala jsem se do společenské místnosti. Po kratším přemýšlení jsem se dobrala k názoru, že takovéto rozhovory s obrazy mohou být velmi zajímavé a člověk se při nich dozví spoustu nových věcí a zároveň se dozví, jaký názor mají další obyvatelé hradu a zda bychom se občas neměli zamyslet nad tím, jestli náhodou svým chováním někoho jiného nerušíme.