Už jste někdy uvažovali nad tím, jak vypadá Bradavické podzemí? Zajímalo by vás, co se tam skrývá za stvoření a jestli snad nehrozí nějaké nebezpečí? Nás, odvážná mrzimorčata, to zajímalo také a tak jsme se pro jednu takovou výpravu rozhodli. A že to tedy bylo něco, to vám povím. (Podezření některých jedinců, že Zmijozelští kdesi v hlubinách hradu přechovávají baziliška s tím jistě nemělo nic společného.)
Jako správní dobrodruzi jsme se samozřejmě nejprve museli dohodnout na patřičné taktice a systematickém plánu, což ovšem nakonec spočívalo jen v opravdu velké zásobě klubíček vlny. To abychom se třeba neztratili, že. A rozhodně nesmím zapomenout na démonické poznámky profesora Albertsona. Jak je jistě mnohým známo, mrzimorský kolejní je mimo jiné i démonologem, leč jak se nám toho večera svěřil, náhle ho postihla ztráta paměti a on zapomněl, jak že se s těmito zákeřnými potvorami bojuje. To byla ale bezva zprávička. Někteří byli jeho proslovem o možném boji s démony opravdu nadšeni a dokonce padlo i několik poznámek o žraní prváků. I přes pár protestů jsme se ale nakonec přeci jen k výpravě odhodlali a sotva bylo k ohrádce Banána v čokoládě přivázáno první klubko, výprava mohla začít. (Leč klubko bylo uvázáno úplně zbytečně, protože stejně za chvíli na nějaké motání každý zapomněl a náš milovaný Banán v čokoládě k tomu také „řekl“ své.)
Tma, chlad a obrovská spousta osminohých příšerek jménem pavouci – tak abych asi shrnula naše, nebo alespoň moje, první pocity a dojmy. Takové podzemí totiž opravdu není to nejkrásnější místečko na hradě a bydlet bych tam tedy vážně nechtěla. Proti pavoukům sice nic zásadního nemám, ale kamarádíčkovat se s nimi na každém kroku? Děkuji, nechci. A stejný názor sdílela valná většina ostatních dobrodruhů, snad jen krom famfrkapitána Otty, který je shledal jako perfektní ingredience do svých lektvarů. Na rozdíl od něj, slečna ošetřovatelka Phoenix nápadem zrovna dvakrát nadšená nebyla, čemuž se vůbec nedivím. Obzvlášť, když se pak jeden z těch větších osminohých exemplářů rozhodl pro založení nového hnízda zrovna v jejích vlasech. Chudák. (Samozřejmě myslím slečnu Phoenix, kdyby to náhodou někomu nebylo jasné.)
Přes neutuchající mumlání, nadávání na pavouky a kdo ví co ještě jsme ovšem udatně postupovali dál, noříc se stále hlouběji a zanechávajíc tak za sebou bezpečí zbytku hradu. I pavouci nás doprovázeli dál, sem tam se přidala nějaká ta krysa a došlo i na podivné zvuky, které Merlinžel nikdo nebyl schopný identifikovat. I když, možná to zas až taková škoda není. Ať tak či tak, po nějaké době se ale celé naše procesí muselo zastavit a to z důvodu vskutku podivného. Tedy, já třeba ze začátku vůbec nevěděla o co se jedná, jelikož jsem zrovna okupovala konec celého davu, ale přece nezůstanu neinformovaná, no ne? Když jsme tedy s Daedem opustili debatu o dracích obývajících temná zákoutí podzemí a probojovali se až na samý začátek celé skupinky, zjistili jsme, že cestu blokuje několik metrů velká díra plná nevábně vypadající vody a po straně i bahna. To byla ale smrádek. Fuj. Současně s obměnou ovzduší ale vyvstal i nemalý problém. Jak se dostat na druhou stranu? Lávku jsme vyrobit nemohli, vrátit se také nikdo nechtěl a ani vhodné kouzlo nikoho ne a ne napadnou. Až… nás zachránil veleúžasný Jamie! Jakožto odvážný vůdce se totiž rozhodl, že ho nějaké bahno rozhodně nezastaví a vydal se vpřed. Naštěstí ho nic nesežralo a vypadalo to, že bahno je opravdu jen bahno a žádné žíravé cosi, co by nám chtělo primuse rozpustit na nějakou nechutnou břečku. Třikrát sláva, Jamie přežil a tak jsme se mohli začít brodit i my. Samozřejmě se mnohým moc nechtělo ale nejsme přece žádní čajíčci, abychom se nechali zastavit nějakým smradlavým marastem. (To že si Daed přivolal koště je samozřejmě úplně vedlejší a nic to o naší bojovnosti nevypovídá! Snad jen, že má Daed dobré nápady.)
Nu a tak jsme se, po chvíli zadržování dechu, tlumených nadávek a čvachtání bahýnka, konečně všichni dostali na druhý břeh. Juchů! Kdo by si ovšem myslel, že jsme to nejhorší už měli zdárně za sebou, mýlil by se. Sotva jsme provedli menší očistu a Jamie si vyzkoušel, jak se asi cítí plně vytížená pradlenka, vyjevila se před námi další záhada. Na straně chodby totiž ležela poměrně velká a dost staře vypadající truhla, pokrytá tlustou vrstvou prachu. A samozřejmě zamčená. Takže co s ní? Otevřít či neotevřít? Je truhla bezpečná nebo není? A co se v ní skrývá? Poklad? To byly poměrně zásadní otázky, na které ovšem nikdo z nás nedokázal odpovědět. A tak nám nezbylo nic jiného, než zkusit štěstí, modlit se ať výpravu přežijeme a následně konečně truhlu otevřít. Tentokráte se tohoto nelehkého úkolu odvážně ujal Artý a perfektně provedeným kouzlem Alohomora truhlu otevřel. A to byla chyba!
Truhla totiž nebyla jen obyčejným odkladištěm nějakého starého harampádí. Nene. Sídlilo v ní něco mnohem zákeřnějšího a otravnějšího. Raraši!
Jak mnozí jistě ví, raraši jsou od přírody pěkně vypečení tvorové a tak když před nimi stanulo tolik potencionálních obětí, rozhodně neváhali a vrhli se na nás. Příšery jedny otravný! Spousta z nás sice neotálela a pokusila se je co nejrychleji zneškodnit kouzly, leč raraši byli pořádně rozparádění a tak se většině kouzel vyhnuli a chytře si za své oběti vybrali hlavně prváky, kteří se prozatím nedokázali bránit. A jeden si dokonce troufnul na naší veleúžasnou zástupkyni, slečnu Phoenix! Taková drzost! Očividně to však od něj nebylo zrovna moudré rozhodnutí, protože Mia ze sebe bez dlouhého váhání shodila hábit a ten následně, i s rarachem v rukávu, zapálila. Chachá! Takže z milého raráška zbyl leda tak škvarek. Tenhle udatný čin ovšem vyřešil jen problém s jedním rarachem, zatímco ti ostatní, kterým se dařilo unikat kouzlům, si vesele skotačili dál a dělali neplechu kde jen mohli. Dva z nich dokonce jednoho z prváků vytáhli až ke stropu chodby! A to byl problém, milí čtenáři, protože ten strop rozhodně nebyl nejnižší. Jak ale je známo, magie je velmi užitečná a tak se nám společnými silami nakonec podařilo všechny rarachy zneškodnit a zabránit i případnému rozplácnutí uneseného Tobiase. Třikrát sláva, přežili jsme! Ale že to tedy byla makačka a rozhodně se to neobešlo bez menších komplikací. V rámci zmatku a urputného boje s těmi malými zákeřnými parchantíky totiž jedno z kouzel zasáhlo i chudáka Tess a ta se vzápětí odporoučela k zemi. Naštěstí šlo jen o kouzlo Petrificus Totalus a tak stačilo jedno Jamieho zručné mávnutí hůlkou a Tess byla opět volná. Uf.
Na nějaké juchání a v některých případech spíše na kontrolu utržených kousanců a škrábanců ovšem nebyl čas. Nikdo nevěděl, jestli se třeba omráčení raraši v blízké době neproberou a tak jsme raději poměrně rychle zamířili zase dál, spěchajíc za těmi, kteří se vydali na taktický ústup o notnou chvíli dříve. (Ještě než se však dostanu k našemu poslednímu objevu, jedno malé upozornění – šťouchat do raracha hůlkou opravdu není dobrý nápad! Většinou ho to totiž docela naštve a dost možná pak budete i o hůlku chudší.) Přesuňme se ale konečně o pár desítek metrů dál…
Netrvalo to totiž dlouho a konečně jsme dorazili na relativně bezpečně vyhlížející místo a to dokonce s absencí smradu, pavouků i jiných neoblíbených stvoření. To jediné, co mohlo upoutat naši pozornost byl středně velký výklenek vedle brnění. Říkáte si, v čem je takový výklenek ve zdi zajímavý? Sám o sobě vůbec v ničem. V tomhle byl ovšem na zdi přimontován jakýsi vcelku zajímavě vyhlížející znak a pod ním pak ležela menší kamenná destička popsaná nějakou podivnou hatmatilkou. Z logických důvodů vám tedy nepovím, co na destičce stálo, jelikož to jednoduše sama netuším. Navíc mě víc zaujal ten znak na zdi, protože vypadal docela zvláštně. Vážně by mě zajímalo, k čemu takový znak asi může odkazovat. Naštěstí ho Jamie obkreslil, takže věřím, že se nám dřív nebo později podaří zjistit, co že vlastně znamená. Vlastně jsme nad tím chtěli debatovat už tam, jenže to by nás nikdo nesměl vyrušit.
překreslený obrázek znaku z výklenku
Neodpočinuli jsme si ani pět minut, když k nám zavanula vůně vanilkových doutníků a dusot těžkých bot. Kdo to je? Je to tu bezpečné? Nikdo nic nevěděl a jelikož úniková cesta žádná nebyla, nezbývalo nám nic jiného než čekat. Kroky se postupně blížily a my, krom zmatkujícího a draka očekávajícího Deada, poměrně napjatě čekali, kdo že se to blíží. Školník! Ano, přesně ten se o pár vteřinek později vynořil zpoza rohu, rázně kráčeje směrem k nám, bafaje přitom z dýmky. A světe div se, Daed se dokonce dočkal i svého „vysněného“ draka, jelikož školníka Godlina doprovázel malý bahenní dráček. To bylo ale překvapení. Jeden by ovšem řekl, že by se nám s příchodem školníka mohlo ulevit, poněvadž jsme se dostali blíže k civilizaci a navíc k někomu, kdo by se snad mohl v útrobách školy vyznat lépe než my. Ale ono ne. Kupříkladu Daed začal vřískat jak na lesy, ohrožuje školníka hůlkou, div že si sám nevypíchl oko. A po pravdě, trpaslík z nás také nebyl zrovna nadšený. Nazval nás totiž bandou nevycválaných paviánů (což samozřejmě rozhodně nejsme) a snažil se nás co nejrychleji vyhnat pryč. To ale nebylo tak jednoduché. Navíc jsme učinili významný objev a přece si ho nenecháme čmajznout pod nosem, to dá rozum. Slečna profesorka Phoenix tedy před školníkem hrdinně bránila objevenou tabulku, Daed se snažil zastrašit dráčka a ostatní nevěděli, koho sledovat dřív. (I když já měla jasno. Dráček byl totiž bez pochyby to nejzajímavější stvoření na místě.) Dead by se mnou ovšem asi nesouhlasil a to obzvlášť po té, co ho to malé hezké stvoření obdařilo sprškou bláta přímo do obličeje.
O tom, co se stalo dál ovšem raději pomlčím, protože by se to někomu možná nemuselo moc líbit. Nutné je snad jen zmínit, že jsme všichni výpravu bez větší újmy na zdraví přežili, i když jsme Merlinžel o pracně objevenou destičku přišli. Ta je teď totiž v držení školníka. Škoda. Ale my se jen tak nedáme a tímto rozhodně není všem kolejním dobrodružstvím konec! Takže kdo ví, než se nadějete, možná vám přineseme další střípky z nějakého zajímavého a dobrodružného putování kdo ví kam. ^^
Tagy: dobrodružství, podzemí, raraši, výprava