Famfrpál. To jest slovo, které mnohým studentům i profesorům vykouzlí na tváři široký úsměv. Ovšem některým také vyskočí miliony otázek. Na jaký post že se hodím? A jak jsou těžké tréninky? Nebudu tam náhodou nejmladší? Anebo naopak nejstarší? Co když budu nejmíň talentovaný? A právě proto přicházím já, nejúžasnější prefektka z nejúžasnější koleje, se sérií článků, kde vám s pomocí famfrpálistů a mých osobních zkušeností snad pomůžu při rozhodování se do příštího roku.
První, co jsem si vzala na mušku, je post brankáře. Tenhle post všem připadá jako takový nejzákladnější. Tedy soudě podle otázek, které jsem lidem pokládala. Třeba náš kapitán, Otto, ten také hraje za brankáře. Bohužel má ale dost věcí na práci – nebo je prostě líný – a nijak mi s tímto článkem nepomohl. Odpovědí se mi ale dostalo od nebelvírského brankář, Viktora Shadowa.
„Jaké jsou výhody tvého postu?“ ptala jsem se. Jeho odpověď byla následující:
Viktor: „Hm, tak určitě pulzující adrenalin v žilách při tom, když na Vás letí několik střelců a vy nevíte, jaké drsné manévry použijí, aby Vás zmátli, což se mi stává často. Nikdy jsem netušil, že budu hledač adrenalinových sportů. Sice jsem zpočátku chtěl být na jiném postu, ale po zvážení padlo rozhodnutí na brankáře. Asi jsem opravdu sebevrah.“
Tak vidíte. Pokud jste také milovníky nějakého toho nebezpečí a adrenalinu, rozhodně se na tento post hodíte. Pokud ale na druhou stranu jste tak trochu srábotky, tak být vámi radši zkusím jiný post.
Rosalie: „Jaké jsou naopak nevýhody?“
Viktor: „Nevýhody jsou určo v tom, že jste stále v okruhu pár stop, musíte být stále ve střehu a vlastně se ani část hry tolik nepohybujete, takže když nemáte polštářek pod zadek, Vaše zadínka dost trpí. Já naštěstí dostal jeden takový polštářek od anonymní obdivovatelky, tudíž jsem v cajku.“
A tady je ukázáno hned několik věcí, které se vám hodí znát a vědět. Zaprvé – polštářky jsou super. Zadruhé, pokud jste hyperaktivní, zhruba tak, jak je třeba takový Povolo nebo Doodle od nás, tak vám moc nedoporučuji tenhle post. Protože musíte být pořád na místě, že ano. A začtvrté, buďte hodní na své obdivovatelky a obdivovatele. Může se vám to vyplatit.
Předposlední otázka by vás mohla trochu pobavit. Ptala jsem se totiž, zda má Viktor nějaké ty trapné zážitky z tréninků. A on je má. Takže pokud se bojíte, že budete jediní trapáci v týmu, rozhodně se bát přestaňte. Horší než tohle to totiž asi ani nebude.
Viktor: „Ještě, než jsem byl v týmu, šel jsem se na jeden trenál podívat a rovnou jsem si mohl zkusit bránit obruče. Samo, že mi to šlo hned, ale když jedna z cácor našeho týmu vypálila do jedné z obručí, excelentně jsem to vychytal do břicha. A pak jsem se poblil. Jakože fakt úplně zeblil přímo na hezkou tvářičku toho bývalého primuse či co to bylo. Nejsem si jistý, co se mu honilo hlavou, když s jekotem utíkal, ale mně se určo ulevilo.“
A na řadu přichází poslední otázka: Chtěls vždycky hrát za brankáře?
Viktor: „Jak už jsem řek’, hrát jsem chtěl nejdřív na jiném postu. Chtěl jsem být střelec. Ale když jsem viděl, že jsem hrozně všestranný hráč a dost mi jde chytat a dokonce v sobě udržím i svačinu, dal jsem se na brankáře.“
Takže se nebojte. Pokud jste si doteď mysleli, že budete nejlepší chytač na světě, ale po tomhle článku se cítíte spíš na brankáře, není na tom nic špatného a určitě nebudete sami. Takže vzhůru do famfrpálu, těším se na vás u příštího dílu.
Rosalie Maria Young, Mrzimor