Čtrnáctý únor. Pro některé normální den, pro jiné zvláštní den, který je třeba oslavit se svými milými… Den svatého Valentýna.
Nevím jak vy, ale já tyhle svátky vážně nemám rád. Všechno je zahaleno do růžového oparu, všude samá srdíčka. A většina věcí se nachází v jedné ze tří barev – bílá, růžová nebo červená. Všichni kolem na sebe hážou zamilované pohledy a dokonce i obrazy se chovají mileji, než obvykle. Najdou se ale i takoví, kteří na tohle všechno koukají nechápavě či dokonce i pohoršeně. Je ale tenhle svátek vůbec bezpečný?
Já tvrdím, že ne. Někteří by se teď možná se mnou začali hádat, že kecám. Já ke svému tvrzení ale mám důvody! Zamilovaní se přeci obdarovávají různými dárky, ať už to jsou šperky, květiny, nebo plyšáci. Co když je ale někdo začaruje? Co když se tyhle na povrch nevinně vypadající dárky promění v něco, co z vás udělá naprosto jiného člověka? Co když pod vlivem zakletého dárku uděláte něco, co byste nikdy v životě neudělali? Říkáte, že tohle není možně? Je! Sám jsem takového výstupu kvůli začarovaného šperku svědkem!
A co se vlastně stalo? Tři děvčata, jeden prefekt a já jsme dorazili do Klubovny, kde jsme si každý vzali květináč a pomocí lopatky s hlíny jsme si vysadili každý nějakou květinu. Bavili jsme se u toho výborně, až do chvíle, kdy se na zemi objevil náhrdelník ve tvaru srdce, který měl v sobě posazený růžový kámen. Všichni jsme na tento náhrdelník udiveně zírali. Kde se tam vzal? Ztratil ho nějaký chlapec, který ho chtěl na znamení své lásky darovat nějaké dívce? Nebo ho tam snad zapomněla nějaká dívka, která ho dostala darem od svého milého? Co s ním máme dělat? Přítomný prefekt přišel na chytré řešení – necháme si ho a napíšeme inzerát o jeho nálezu s tím, že majitel se snad přihlásí. Jenže když ho pan prefekt vzal do ruky, náhrdelník se záhadným způsobem přemístil na jeho krk. To by nebylo ani tak hrozné, kdyby náhrdelník nebyl začarovaný! A víte vy, co se stalo s tím jinak zodpovědným prefektem? Začal se tlemit jako přitroublý a prohlásil, že ten náhrdelník si nechá, protože když ho někdo ztratil, už ho nebude potřebovat! Ostatní přítomní začali pana prefekta přesvědčovat, ať si náhrdelník z krku sundá. Marně. S ním to totiž ani nehnulo a dál se přitrouble usmíval od ucha k uchu. Marně jsme ho přemlouvali, marně jsme zkoušeli přivolávací kouzla. Nic na něj neplatilo, kouzla se od náhrdelníku odrážela. A pak přišel extrém, něco, co nejspíš nikdo z nás nečekal – pan prefekt požádal nebohou nic netušící mrzimorskou třeťačku o ruku! Už nám zbývala jen jediná naděje – skočit na zakletým šperkem očarovaného prefekta, povalit ho na zem, zlechtat ho a následně mu náhrdelník z krku sundat. Než jsme ale stačili cokoliv udělat, náhrdelník, stejně tak, jako se objevil, i zmizel – byl najednou fuč. A před námi už jen na kolenou klečel zmatený prefekt, který neměl ani ponětí o tom, co prováděl a divil se, že za ruku drží svou „nevěstu“.
Co z toho vyplývá? Dávejte si pozor na Valentýnské dárky, mohou být nebezpečné a vy pak můžete třeba požádat o ruku miliony lidí, dokonce i nějakého profesora!
To je pro tentokrát vše, tudíž se mějte kouzelně!
Váš Cary Lee.