Denně kolem nich chodíme, avšak pozornost jim věnujeme jen tehdy, kdy nás sami osloví nebo se mezi nimi zvedne vlna tak velká, že nelze si jí nevšimnout. Avšak jaké jsou jejich osudy? Co si myslí o stavu školy? Jaké mají názory na nejnovější zvraty v našem společenství? Další z výpovědí obrazů je na světě!
Tak jsem se jednou zase plahočila na hodinu astronomie, když v tom slyším hlasité: „Dál ani krok! Tohle je mé území!“ Samozřejmě jsem se okamžitě zastavila s myšlenkou, že ona slova patří mně. Jakmile jsem se však otočila za vlastníkem onoho hlasu, zjistila jsem svůj omyl.
Na zdi visel obraz s poměrně oprýskaným rámem a na něm muž v kovové zbroji mířil mečem na klepajícího se napůl chlapce s velkým batohem na zádech. Okamžitě jsem zbystřila a do situace zasáhla.
Ale no tak, snad byste mu neublížil. Vždyť je to ještě dítě.
Rytíř okamžitě přenesl pozornost na mě, avšak ruku se zbraní nespustil.
Dítě nebo ne, přes můj rám chodit nebude! Je můj, není to žádná procházková zóna! a přitlačil meč silněji na hruď třepajícího se mladíka.
V tu chvíli jsem si začala říkat, že by bylo možná lepší místo opustit, když v tom rytířův hlas zaburácel ještě jednou:
Ale jelikož si to ctihodná panna přeje, nechám tedy tohoto mladého chrabrého muže projít!
Spustil ruku s mečem, vysekl mi (v rámci možností) úklonu, přičemž jeho zbroj zarachotila a pomalým krokem opustil rám. Mladík si otřel čelo a věnoval mi děkovný úsměv.
Jsem Vám neskonale vděčný, slečno. Kdyby nebylo Vás, pravděpodobně bych nyní již ležel mrtev.
Rychle jsem spolkla svou hypotézu o tom, že přeci je namalovaný a proto tak úplně tímto způsobem zemřít nemůže a úsměv jsem mu oplatila.
Rádo se stalo. Cože jste ho tak naštval?
Ale, co Vám budu povídat. Pokaždé mě pouštěl, avšak paní jeho srdce ho včera odmítla, tak má špatnou náladu. Pravděpodobně teď hledá jiného chudáka, kterého by mohl propíchnout tím svým železem.
Aha. Chodíte tudy často?
To víte. To už je můj úděl. Od toho mám tento batoh, přitom nadhodil rameny tak, že se ruksak nadhodil do vzduchu a následně zase klesl, jsem turista, víte? Chození je můj život. Tak tak nějak chodím po hradě a zkoumám. Víte, jinam se nedostanu. Ale tady je dost obrazů na stovky let chození a vyptávání se.
Znova se usmál a popravdě, kdyby nebyl namalovaný, dokonce bych možná i podlomila kolena.
Jak dlouho jste namalovaný?
Ah, slečno, bude to asi nějakých těch devadesát let. V té době byl turismus celkem v módě, víte? Chodit a poznávat nová místa… To se mi líbilo. A líbí dodnes.
Myslíte si, že se od té doby svět hodně změnil?
Lidé tvrdí, že ano. Že bylo lépe, lidé byli milejší, děti nebyly tak drzé. Ale chcete slyšet pravdu? Teď je úplně stejně. A když já byl mladý, lidé tvrdili úplně to samé jako teď. Nezměnil se. To jenom bláhoví lidé si hledají výmluvy pro svou neschopnost.
V tu chvíli se opět rozešel po obrazech, směrem nahoru. Tak jsem se také rozešla.
A co si tedy myslíte o dnešním světě?
Ach, lidé jsou líní. Vždycky byli, jen teď pokročili v umění skrývat to. Jenže jestli to takto půjde dál… Nevím, nevím, drahá slečno, co s tímto světem bude. A to je to prý u mudlů ještě horší. Divím se, že se jejich společnost ještě nerozpadla.
A co byste udělal, aby se to zlepšilo?
Já? Přinutil bych je nasadit si batoh a jít do hor. Když člověk šlape do kopce, nad ničím nepřemýšlí. Navíc by je to přinutilo překonat tu svou hroznou lenost. A navíc, turismus je tak krásná činnost!
V tu chvíli jsme dorazili nahoru až k učebně a já se zastavila. On překvapivě také a opět se na mě usmál tím svým odzbrojujícím úsměvem.
Nu slečno, moc rád jsem Vás poznal. Pevně věřím, že se ještě někde potkáme. Krásný den a turismu zdar!
Než jsem stačila zareagovat, tak s mávnutím zmizel. Chvíli jsem se za ním dívala, jak mizí ve vzdálených rámech a přemýšlela, jestli je opravdu dnešní společnost tak líná, jak to tvrdí tento mladíček. Pak jsem se však podívala na všechny ty schody, které jsem zdolala a uvědomila si, že v mém měřítku ani moc ne. A navíc: on je namalovaný. Copak může vědět, co je to únava či bolavé nohy?