Ne poprvé se mi ukázalo, že jsou lidé nevychovaní. Stává se to pořád a to i mimo hradní zdi tohoto ústavu. Avšak v den, kdy mi zrovna nebylo do smíchu, jsem si této problematiky začala všímat o to pečlivěji a naskytl se mi velice nepříjemný fakt – studenti, ale také profesoři až neuvěřitelně často skáčou do řeči. A já se na tuto problematiku rozhodla napsat krátký, stručný a snad jasný fejeton.
Koho by nenaštvalo ono záludné a hrubé skákání do řeči? Možná hluché, možná němé a možná samotné skokany. Skáčou mudlové, skáčou kouzelníci, skáčou duchové, a kdo ví, možná že i trolové! V dnešní době to je očividně neuvěřitelně moderní záležitost a nedivila bych se, kdyby se z této „nemoci“ stal sport.
Nikdo si ale očividně neuvědomuje, že skákání do řeči je neuvěřitelně neslušné a otravné! Dobře… možná si tím skokani léčí nějaký syndrom méněcennosti, to ale nemění nic na tom, že je to skoro až nemoc! A nemoc, jak je známo, je nejlepší chytnout jí za pačesy co nejdříve. Ne nadarmo rodičové svým dětem vštěpují do hlavy nejčastější káravou poznámku: ,,Neskákej do řeči, je to neslušné!“ Někteří jedinci svým dětem dokonce nabančí za účelem vytlouknutí z malé ratolesti onu nemoc, která by se z fleku mohla jmenovat Skákalka.
Skákalové se prakticky dělí do několika sektorů: prvními jsou ti, kteří mají Skákalku vrozenou. Maminka je ponechala na pospas této zrádné nemoci. Nechala svou ratolest, aby maminku vyrušovala z debaty se sousedkou…
„… a všimla jste si toho ohavně růžového háb-“
,,Mámí, já chcu lízátko!“
,,Počkej broučku… A nebo také to jejich nové koště…“
„Ano, máte pravdu, to je otřesná znač-“
,,Mámí!“
Tyto jedince prostě a jednoduše ze Skákalky nevyléčíte.
Druhou skupinou jsou lidi, kteří udělají všechno pro to, aby prosadili svou. A když už nemůžou svému debatujícímu kolegovi vecpat do pusy smradlavou ponožku, prostě ho umlčí svými slovy.
Tou třetí a v mém popisu poslední skupinou jsou lidi, kterým vlastně nic jiného nezbývá, neboť kdyby neudělali „hop“, nikdy by se ke slovu nedostali a nikdy by nesdělili svůj názor.
Kdyby skákání do řeči bylo tak ladné, jako se skáče do vody… S různými piruetkami, vývrty, závrty, dovrty, převrty a… a podobně, možná by nad tím postihnutý přivřel oko. Ale skákal… ten se neobtěžuje ani s přihlouplou šipkou, on prostě do toho našeho monologu skočí rovnou bombu! Naše myšlenky se rozprsknou jako voda v bazénu a ona nit slov se prostě přetrhne.
A nejhorší je na tom ale ten fakt, že skokan si to ani neuvědomí! Když skončí svůj proud slov, obrátí se na nás se spokojenou tváří a slovy: „A copak jsi chtěl říct ty?“