Ať chceme nebo nechceme 1.9.2084 začal nový školní rok, který bude pro část bradavických obyvatel první, který na Škole Čar a kouzel v Bradavicích stráví. Mluvím především o nás, o prvácích. Ty každoročně čekají v tento slavnostní den dva rituály, které jistě všichni dobře znáte. Takhle vše vypadalo očima jednoho, dnes již modrého prváka.
Jsem Christopher Alexandr McWhitewood, syn rodičů jež nekouzlí. O škole, na které se děti a teenageři učí různým kouzelnickým oborů, jsem slýchával od svých prarodičů, kteří buď na školu chodili nebo pouze předávali rodinné tajemství z generace na generaci a čekali, že jednou přijde den, kdy se jeden z naší rodiny do Bradavic znovu vrátí. I přesto, že moji rodiče nesouhlasili, aby mi říkali tyto věci, mě tyto historky lákaly a dál jsem prarodičům naslouchal. Nevěřil jsem, že mi říkají pravdu a myslel jsem si, že mě pouze mě balamutí. Vše se však změnilo v den, kdy k oknům mého pokoje přilétl malý Puštík obecný a ve svých drobných drábech svíral obálku s erbem bradavičké školy.
A takhle to vše vypadalo…
V 15 hodin tohoto prvního školního dne jsem přišel ke kašně na náměstí v Prasinkách společně s dalšími prváky a hradním šafářem, jehož jméno mi z hlavy vypadlo. Pod vedením jsme vypravili ke břehu Černého jezera. Sledoval jsem… doslova jsem se kochal překrásnou krajinou, která cestu lemovala. Jsem přesvědčen, že nejen já, ale také mnozí další prváci cítili vzrušení, když spatřili loďky, které se pohupovaly na vlnách. Byly přivázané u velkého dřevěného mola a na první pohled bylo jasné, že jsou po čtyřech místech. Mnozí si do loďek posedali se svými kamarády, které si stačili cestou udělat. Náš doprovod seděl v malé loďce pro jednu osobu úplně vepředu. Když jsem začal hledat pádla, všiml jsem si šafáře v první loďce. Ten máchl svou hůlkou a všechny loďky rázem vypluly a udržovaly po celou cestu formaci, pro mě nepopsatelného tvaru.
Cesta zpočátku probíhala v klidu a za příjemného počasí, nepršelo ani nefoukal silný vítr. Velmi brzo od našeho vyplutí jsme v dáli spatřili hustou bílou mlhu, ze které postupně vycházel jakýsi černý výběžek. V loďkách se roznesly debaty, ve kterých se především typovalo to, co by a ní mohlo být. Mezi nejčastější patřil útes a bradavický hrad, či nějaká brána. Nikoho z nás, a tím myslím i šafáře Bradavic, nenapadlo, že to co vidíme, je začátek opravdové pirátské lodi s ještě opravdovějšími piráty. K překvapení, úžasu a strachu všech, nás piráti krásně přivítali. Zřejmě kapitán rozkázal svým mužům, aby se připravili k útoku, netrvalo dlouho a vypustili pro nás pozoruhodné ptáky. Ptáci vypadali z části jako koně a z části jako orli, a celí byli porostlí peřím. Piráti a někteří spolužáci je nazývali hypogryfové. Byli moc hezcí, sem tam přilétli mezi nás a nějakého studenta klovli do hlavy nebo ruky, záleželo, jestli se bránili nebo ne. Většinou ale kroužili nad našimi hlavami a pouštěli na nás svoje bobky, které se vždy rozplynuly před tím, než na nás dopadly. Naštěstí však nikoho nezabili a nechali nás v klidu proplout. Nutno podotknout, že asi tři nebo čtyři studenti do vody spadli… ale neutopili se! Všem se ulevilo a na tvářích se objevil úsměv, když jsme spatřili velký osvětlený hrad. A jistě je zbytečné, když řeknu, že to byla škola čar a kouzel v Bradavicích.
Poté co jsme všichni vystoupili z loděk na břeh, šafář, který nás doprovázel cestou k i přes jezero, nás předal dvěma profesorům, jejichž jména si též nepamatuji. Šafář pak odplul ve své loďce, prázdné loďky pro prváky je následovaly. Snad se mu cestou nic nestalo a v pořádku dorazil do Prasinek… Dva, pro nás noví, profesoři nás svolali do jedné velké kupy a vyzvali ty, kteří se cestou nedobrovolně vykoupali. Zmoklé spolucestující osušili kouzlem, a když jsme byli všichni vysušení, vydali jsme se na cestu k hradu. Na ni se nestalo nic převratného, a i kdyby ano, je to úplně zanedbatelné… Protože když jsme vešli do hradu…
Velká síň byla neuvěřitelná a popsat pocity a dojmy, které jsem z ní měl, by stačilo na celou knihu. Každopádně by se slušelo popsat, jak vypadala z mého pohledu. Velká síň byla slavnostně nazdobena, čtyři velké kolejní stoly se nedaly přehlédnout. Z leva byl stůl nebelvírský, pak havraspárský s mrzimorský a nekonec zmijozelský. Každý z těchto stolů doslova překypoval jídlem a pitím, ale abych nezapomněl, samozřejmě tam byl ještě jeden stůl s velkými křesly. Ten se na první pohled nelišil od ostatních, až na to, že stál v čele… No a také tím, že za stolem seděli profesoři z celé školy. Procházeli jsme uličkou mezi havraspárským a mrzimorským stolem a nemohl jsem si nevšimnout, že strop byl začarovaný a vypadal jako noční obloha. Když jsme došli k dřevěnému podiu, na kterém stál profesorský stůl, všiml jsem si, že před stolem je malá třínohá stolička. Na ní byl položený starý klobouk, který vypadal, že pamatuje snad samotné zakladatele. Seřadili jsme se v prostoru mezi podiem a kolejními stoly, nato se setmělo a začalo představování kolejí.
Havraspár, Nebelvír, Mrzimor a Zmijozel se předvedly v ohromných kolejních show, které měly krásně vymyšlené a vzájemně na sebe navazovaly. Myslím si, že podrobně vypsat všechny čtyři přehlídky je zbytečné, neboť sami jste je viděli, a nebo o nich slyšeli úžasné historky. Nicméně malá ochutnávková vzpomínka by tu byla:
Havraspár nás nabádal, abychom s ním objevovali svět. Nebelvír se za zvuků bubnů a píšťal připravil do boje. Mrzimor nebyl sobecký a představil i ostatní koleje. A Zmijozel? Zmijozel nám ukázal, že si s ním není radno zahrávat.
Moudrý klobouk se svou písní pověděl o historii založení Bradavic, poté začalo zařazování. Byl to zvláštní pocit. Když jsem usedl na stoličku, na hlavě jsem pocítil Moudrý klobouk, který s plna svého hrdla – čímž jsem se ujistil, že nějaké hrdlo přeci jen má – vykřikl: HAVRASPÁR. Tím zvolil kolej, která se na minimálně na 7 let stane mým domovem i rodinou.
Christopher Alexandr McWhitewood
Tagy: Lodičky, Moudrý klobouk, prváci