Léto nám řeklo své poslední ahoj a odešlo a s ním pochopitelně i naše nejmilejší prázdniny. Jediné, co nám po nich zůstalo jsou však vzpomínky a je už jedno, jestli dobré nebo špatné, a možná proto jsem se rozhodl, že ještě než se úplně oddáme chodu (m)učení, tak bychom si mohli ještě trochu zavzpomínat. A ne jen tak obyčejně – zavzpomínat si na ty nejšílenější a nejbláznivější zážitky, které jste jen mohli zažít. Dal jsem si za úkol obejít pár známých i neznámých tváří a od těch nejochotnějších získal jejich bláznivé vzpomínky, které vás prostřednictvím tohoto článku nechám přečíst. Tak do toho!
S prvním zážitkem se s námi podělila slečna Anne Brigitte Evans z Havraspáru, která nám povypráví o strastech zamilovaného páru.
Od cca. prosince chodím s Raymondem. O prázdninách, asi začátkem srpna jsem se s ním měla sejít v Kotli a tam přišla ještě jeho kamarádka, které vyklopil, že se před nedávnem rozešel s bývalou primuskou Mrzimoru, s Carmen. Jo, rozešel se s ní, ale když chodil se mnou! Nejprve jsem na něj byla dost naštvaná a měla jsem chuť ho praštit židlí, ale místo toho jsem tam jen mlčky seděla a pak jsem odešla. A ne, nerozešla jsem se s ním, protože mi došlo, že takový je. Chtěla jsem si to ještě promyslet a třeba si s ním ještě promluvit, jenže jsem ho od té doby ještě neviděla. A nyní mi došlo, že se prostě nezmění. Že bude vždycky tajovejhle sukničkář a já byla děsně naivní.
No to je nám skutečně líto, že to takto dopadlo. Další zážitek nám poslala prvačka Madison A. Ewell, která nám bude vyprávět o ztraceném klíči a hromadě sladkostech!
Takový zajímavý zážitek se mi stal někdy v červenci. U nás doma měl můj bratr návštěvu, což je jen takové vedlejší. Jednoho dne šel do koupelny, protože tam má schovaný nějaký druh sladkostí, ale k tomu se dostanu později. Takže tam šel a po pár minutách se záhadně zavřely dveře a snad ještě záhadněji se zamkly, klíč jsem nemohla najít, ač jsem hledala sebevíc a to mi s tím pomáhala i ona návštěva. Albertovi – to je můj bratr, – jsem navrhla, aby skočil z okna, ale prý je to vysoko. No, tak tam musel zůstat, než se vrátí rodiče, kteří úplnou náhodičkou zrovna toho dne odjeli.
Rozhodla jsem se najít něco, čím by se daly dveře otevřít a určitě jenom další náhodou, jsem začala u Alberta v pokoji.
Teď se vrátím k těm sladkostem. On jich má hodně a všude možně si je schovává. Třeba pod postelí, ve skříni, v plechovce od gumových hadů, v konzervách místo zavařenin, ve svém plyšákovi, kterého pro tyto účely rozpáral, v šuplíku se spodním prádlem, v záchodové míse, a na dalších podobných místech. Jenže občas na ně úplně zapomene a ty sladkosti tam zůstanou nějakou chvíli, a pak to už vůbec není pěkné cítit. Tudíž jediné, co jsem v jeho pokoji našla byly sladkosti, a některé skutečně už v nehezkém chlupatém stavu. No fuj. Radši jsem to v tu chvíli našoupala hezky zpátky a šla dál.
A proč jsem ti to psala? Abys věděl, jaký je můj brácha čuně.
Ale zpátky k zážitku. Byl to pěkný zážitek z toho důvodu, že to byl jediný klidný den s mým bratrem pod jednou střechou.
Nakonec, po onom pracném hledání jsem klíč našla! Kupodivu byl v zámku dveří vedoucích do koupelny. Je divné, že jsem si ho všimla až pár minut před tím, než přijeli rodiče, ale co se dá dělat, člověk vždycky nemůže najít to, co má na očích, že? Tak tohle byl můj a bráchův šílený zážitek z prázdnin. A ještě bych ráda doplnila, že ty zkažené sladkosti jsme s maminkou raději hned vyhodili.
Tak to bych tedy nechtěl. Sladkosti jsou fajn, ale asi to musí mít své meze. Dalším příběhem se s námi podělila jedna nejmenovaná dívčina ze žluté koleje, která si nepřála, aby bylo její jméno zveřejněno. Její příběh nás zavede ke kuchtící babičce a hladovém pejsánkovi.
Jednoho dne jsem se probudila a zrovna jsem měla jet k babičce. Ale jaksi jsem si zapomněla zabalit kufr – totiž né kufr do kufru, ale jakože si dát věci do kufru. Tak jsem posbírala ze skříně oblečení…a to je vlastně všechno, protože se mi tam víc nevešlo, když to bylo zmačkaný, ale to je vedlejší. Takže jsem se za chvíli vypravila k babičce a za sedmero vesnic, sedmero mostů a sedmero lesů (dobře, projela jsem jen pod jedním mostem, ale ten zbytek jsem zahlídla, fakt! A ten les byl možná jen jeden a velkej, ale uznej, že sedmero je hezčí!) jsem dorazila na místo. Bylo to podruhé v životě, co jsem tam přijela a kéž by i naposled.
No, vybalila jsem si (aneb vysypala obsah kufru do skříně a nakonec jsem tam hodila i ten kufr) a pak to byla nuda. Má babička a vaření rozhodně nejdou dohromady, ale já si zapomněla vzít jídlo s sebou, tak jsem prostě oběd přetrpět musela. Už jen po jedné lžíci polévky mi bylo špatně, ale babička neustále něco kutila v kuchyni, tak jsem měla čas zalít květináče. Zbytek, takže nějakou tu zeleninku a brambory, jsem nechala sežrat psovi. Sežere všechno, nekecám! Ale ještě mi nebyl souzen klid a musela jsem se zbavit i druhého jídla, což představovalo kuře na paprice v jejím podání zas tragicky. Ale babča mě u jídla nesledovala a tak jsem to dala znovu sežrat psovi, tentokrát z talíře. Za neuvěřitelně malou chvilku to zblajznul, takže jsem byla propuštěná. Zašla jsem do cukrárny, ale důležité je, že až jsem se vrátila, byla babička nazlobená, že jí její pes zakousl slepici. To určitě nemělo žádnou souvislost s tím, že jsem ho nechala sníst kuře na paprice. Babička pak ještě říkala, že psa musela dlouho honit, než ho dostihla a vyrvala mu slepici ze chřtánu. Celkem zajímavá představa…
Ale další den ráno jsem si vyšla na dvůr a sama jsem viděla, jak pes drží v tlamce slepici, která už nevykazovala žádné známky života. Chtěla jsem rychle uklidit důkazy, protože toho psa mám fakt ráda, je miloučkej a nekouše! No…sešla jsem za ním, ale on začal běhat po dvoře, tak jsem musela běhat za ním. Po chvilce běhu a hulákání na něj se zastavil a já ho rychle dohnala a vyrvala mu z tlamy tu mrtvolku. Ale v tom přišla babička, která očividně můj řev slyšela taky. Rychle jsem slepici schovala za záda…ale nebylo těžký se vykecat. Jenže mířila za mnou, že rovnou něco vezme ze stodoly (která byla na konci dvoru a já stála asi deset kroků před ní). Cestou však ještě udělala jednu zastávku a tak jsem přiskočila k tomu nejbližšímu, což bylo auto. Nevěděla jsem, kam schovat tu slepici, ale nakonec jsem jí hodila do kufru. Rychle jsem ho zabouchla a vrátila se zpátky. Další část už je celkem nepodstatná…stejně jsem za hodinu odjela. Bylo to předčasné, kvůli jistým událostem, které se psem nijak nesouvisely. Ale po týdnu si toho babička všimla a už mám velkou šanci, že k ní nikdy nepojedu, no není to báječné?!
No pokud to s tou babičkou bylo tak zlé, tak mi asi nezbyde nic jiného než souhlasit. Nyní je před námi poslední příběh, tedy příběh můj, který jsem zažil ještě s kamarády v Merlinově kavárně, kterou jistě většina z vás měla šanci navštívit.
Všechno to začalo jednoho teplého letního dne, když jsem se náhodou setkal s Annou a její kamarádkou Lauren. Už vám přesně neřeknu, jak se to úplně všechno seběhlo, ale už vím, že jsem měl náhle plné ruce toaletního papíru a už jsem si to mířil společně s holkami do Merlinovi akademie. Hned jak jsme tam přišli, upřelo se na nás několik párů očí, které jako by říkali, že jsme doopravdy blázni. My jsme jen pokrčili rameny a bez nějakých rozpaků jsme začali obalovat bar, zatímco Lauren bavila obsluhu a udržovala ji dál z dosahu. Lidi se chovali jako zhypnotizovaní a ani to s nimi nehnulo. Hezky jsme obalili bar a poté i několik volných stolů a věšáků, načežpak přišlo na řadu i pár lidí, kteří to teda vzali pěkně nesportovně – když se jich to netýkalo, bylo jim to šumák, ale jak je člověk jen trochu otoaleťákoval, hned prskali a utíkali. Nakonec se tam přiřítila jedna moje kamarádka Faith a ta zanedlouho skončila pod pěknou vrstvou šedého papíru a ve vší té výzdobě nám sloužla jako atakce v podobě mumie. Docela jsme se bavili, tedy až do chvíle, kdy tam přišla parta dospěláků a chtěli nám naši nebodou mumii podpálit a to bych jim teda nedaroval! Myslím, že obsluha kavárny si jistě zažila hezký úklid a já doufám, že brzy svou návštěvou poctíme i Děravý Kotel! Sranda musí být!
Za všechny zaslané příběhy tímto děkuji a doufám, že se to alespoň někomu zalíbilo, přeci jen, je to můj úplně první článek a bohužel lidi se moc nechtějí svěřovat s těmi šílenými příběhy. Třeba se přes rok někdo rozhoupe a podělí se s něčím, co si brzo budete moci přečíst. Je to přeci sranda a bez srandy to nejde.
Článek sepsal Christian Wyatt Leighton s pomocí dalších jmenovaných i nejmenovaných studentek.