Bradavičník

Vidím moudrý klobouk ležet na stoličce stojící přede mnou a kolena se mi třesou tak, že to snad musí vidět všichni ve Velké síni. Když profesor začne vyvolávat nové studenty, aby si nasadili na hlavu klobouk, který rozhodne o jejich koleji, třas se rozšíří do celého těla.
„Prosím, Havraspár…“ zašeptám si pro sebe a nervózně kouknu ke stolu modrých, nato přelétnu pohledem kolejní stůl červených, chvíli se podívám i na žluté, ale pak už jen zůstanu toužebně viset pohledem na Havraspárských. O háďata ani nezavadím pohledem.
Profesor zatím vyvolá první čtyři studenty a než se naději, přicházím na řadu i já. Udělám nejistý krok vpřed. Všechny oči v místnosti teď sledují mě. Na sucho polknu, zastrčím si za ucho loknu, která se uvolnila z vysokého culíku, a položím nohu na první schod. Mám pocit, že sebou každou chvíli seknu. Konečně dokráčím ke stoličce, posadím se na ni a sevřu sedátko oběma rukama.
Klobouk je těžší, než jsem čekala, a sedí mi na hlavě podezřele dlouho. Stoličky se držím ještě křečovitěji a už se smiřuji s tím, že mě pošlou domů, protože někde nastala chyba a já sem nepatřím, když klobouk na celou síň vykřikne: „Mrzimor!“
Zalapám po dechu. Ale to ne! Já přece patřím do Havraspáru!
Se svěšenou hlavou se došourám ke stolu mrzimorčat, z očí mi začnou téct slzy. Sedím nad jídlem a s nikým se nebavím, jen posmutněle sleduji svou porci kuřete. Začnu si povídat s ostatními nováčky u stolu, a vzhledem k tomu, jak mile se ke mně chovají, říkám si, že to tu snad nebude tak strašné. Pak ke mně zařadí i další dva kamarády a mně přijde, že se mi tu možná i zalíbí. No a když večer vstoupím do naší nádherné a doslova kouzelné spolky, do Mrzimoru se zamiluji. V klidu u krbu si potom čtu knihu o historii žluté koleje a dochází mi, že ta chytrá čepička měla pravdu – sem já patřím.

Já – Victoria Rodriguez – jsem morčátko.
A jsem na to hrdá!

Tagy: Moudrý klobouk, Mrzimor, zařazování

3x Komentováno