Prázdniny utekly jako voda, ale už je tu opět školní rok. S tím se pojí nejen, že spousta povinností, které se týkají školy, ale kupříkladu i výběrový trénink do famfrpálového týmu.
V minulém roce jsem načala sérii, ve které jsem přiblížila (s malou pomocí hráčů) vždy konkrétní post – vyšel článek o brankářích a střelcích. Protože si myslím, že by byla škoda, kdyby se čtenáři Bradavičníku nemohli dozvědět něco i o dalších dvou postech, rozhodla jsem se sérii dokončit právě v tomto školním roce. Dnes se podíváme na zoubek odrážečům.
Ještě, než se pustím do konkrétních témat a odpovědí, je mou povinností poděkovat všem, kteří mi ochotně pomohli – tedy slečnám Beaty a Blackie a panu Doodlovi. Spolupráce s nimi byla velmi příjemná a proběhla bez problémů.
Rosalie: „Jaké bys řekl/a, že jsou výhody Tvého postu? Co je na tom nejlepší a proč sis zrovna tenhle post vybral/a?“
Arthur: „Rozhodně bych to nebral tak, že má nějaké výhody či nevýhody. Každý z nás si svůj post vybral a je jen na něm, proč. Na mém postu mi nejvíce vyhovuje asi akčnost, jelikož není zrovna jednoduché bojovat s potloukem a chránit ostatní. Na jednu stranu je to velká zodpovědnost, abych je ubránil, avšak baví mě do něj mlátit a střílet ho na různé strany. Jsem taková hračička, takže proto odrážeč.
A při výběru mně asi nejvíce pomohl kamarád James. Ve druháku jsem neměl o famfrpál zájem, jenže on dostal pozvání na trénink Zmijozelu a já šel s ním. Tam nám Matt s kapitánem jejich týmu ukázali hru odrážečů a mně se to zalíbilo natolik, že vznikla i soutěž s famfrpálem, kde jsem hrál roli právě odrážeče, což rozhodlo. Jen je škoda, že James na famfrpál nechodí.“
Issiriana: „Výhody? Těch by se našla spousta! Ta nejdůležitější ale je, že se během hry nemusím bát, že mě praští nějaký míč. Na potlouky si dávám pozor sama, a přitom samozřejmě stihnu i kouknout po camrálu, jestli náhodou neletí mým směrem. Na jiné pozici bych se asi bála, že odrážeči potlouky neuhlídají, a tak místo věnování se střílení/chytání/bránění bych se stejně musela koukat na potlouky.“
Abych se Vám, drazí čtenáři, přiznala, jsem velký fanoušek odrážečů. Musím být totiž ráda, že je máme – kdo jiný by nás chránil před zlomenou rukou? Jednou jsem byla nucena hrát za odrážeče (naštěstí opravdu jen jednou) a od té doby je mi jasné, že to není nic lehkého. Málem jsem se přizabila a ruce jsem měla namožené ještě týden. Je to tedy post, který není jen tak pro každého – všechna čest těm, kteří dělají odrážeče dobrovolně a chrání tak své spoluhráče.
Rosalie: „Jaké jsou naopak nevýhody bytí odrážečem?“
Lauren: „O žiadnej priamej nevýhode neviem, no určite sa nájde pár tých nepodstatných ako bolesť v paži tesne po odrazení. No tá však pôsobením adrenalínu takmer okamžite vymizne.“
Arthur: „Ono najít nevýhodu je složité, avšak je to nejspíše ta zodpovědnost za zdraví ostatních, protože potlouk je opravdu nebezpečný a občas ho uhlídat je zázrak.
Dále mám vcelku problém s balancem, protože udeřit potlouk onou pálkou dosti rozhodí a ustát to vždy není jednoduché.“
Vidíte? Já vám to říkala, že je to pořádná rána, když do potlouku uhodíte vší silou. Můžeme být ale rádi, že většina odrážečů jsou adrenalinoví blázni, kteří touží po nebezpečí a dobrodružství. Pokud patříte mezi ně, víte, co dělat!
Rosalie: „Máš nějaké trapné zážitky z tréninků nebo zápasů?“
Issiriana: „Maximálně to, že moc dobře neumím běhat. Ve vzduchu se to samozřejmě nijak neprojeví, to létám stejně rychle jako ostatní, ale dost trapně se cítím při rozcvičkách, protože vždycky, když běžíme, jsem poslední. Ale na druhou stranu z koštěte jsem ještě nespadla.“
Lauren: „Dvakrát som spadla z metly. Raz, keď sme mali fakt drsný tréning, všade bola hustá mlha, veľa neviditeľných prekážok a potlouky sa na mňa rútili z každej strany. Druhýkrát, keď mi tesne pred náletom potlouku spoluhráčka Acciom ukradla pálku.“
Pokud se tedy bojíte, že nebudete umět běhat, zahoďte obavy za sebe. V Havraspáru to neumí Issiriana, v Mrzimoru jsem přes tohle expert pro změnu já. Všude se někdo najde a nemějte strach – projeví se to jen na rozcvičkách. Možná bych vám spíše radila si dávat pozor na zákeřné spoluhráče… Lauren by se mnou jistě souhlasila.
Rosalie: „Chtěl/a jsi vždycky hrát za post, který máš teď nebo Ti nic jiného nezbylo?“
Arthur: „Rozhodně chtěl, protože je pro mě nejvíce zábavný a zaručuje stálou hru. Nemusím dlouze čekat, ale stále jsem v pohybu a něco dělám. Mohu diktovat i jednotlivé pasáže hry, když ohrožuju protihráče, ale to zatím moc dobře neumím. Celkově je to dostatečně akční a bláznivé.“
Lauren: „Rozhodne som vždy chcela byť odrážačka a nikdy ma žiaden ďalší post nelákal.“
Gratuluji Vám, pokud jste se dostali až sem. Tímto můj článek končí a já jen doufám, že jsem Vám nějak usnadnila výběr svého vysněného postu či Vás alespoň na pár chvil zabavila. A těšte se na příští, závěrečný, díl – budeme se věnovat chytačům!
Rosalie Maria Young, Mrzimor