Sevřený žaludek a třasavka už od rána. Co od rána?! Celý týden se mi zdály děsivé sny o tom, jak mě Moudrý klobouk pošle pryč, protože nejsem čarodějka. Díky Merlinovi, byly to jen sny, ale o tom až později.
Konečně přišel ten den, kdy budoucí prváčkové, a tedy i já, měli odjet do Bradavic, do té skvělé školy, o které jim ti starší vykládali v Kotli… Nedočkavostí jsem nemohla dospat. Asi půl hodiny před odjezdem, jsem konečně dotáhla kufr s klíckou pro mou sovičku až na náměstí v Prasinkách, kde si nás vyzvedl ramenatý a vysoký chlapík – bradavický šafář – a dovedl nás až k jezeru, na kterém na nás čekaly lodičky.
Na plavbu jsem se moc těšila. Ze začátku to dokonce bylo opravdu famózní! Hladina jezera nebyla ani zdaleka klidná, vlny se rozbíjely o boky lodiček, jezero zahalovala mlha a my se „řítili“ tou dobrodružnou plavbou do neznáma v ní. Byla jsem plná euforie a vzrušení až do doby co se v mlze neobjevila silueta korábu. Pravda, plná vzrušení a jistého nadšení z dobrodružství jsem byla pořád, avšak tyto pocity jako by byli obaleny hrůzou.
Loď se blížila přímo k nám a když pronikla mlhou, zahlédli jsme pirátskou vlajku. Pirát na palubě, nejspíš nejvyšší kápo na lodi, se zplna hrdla smál. Okolo lodi kroužili hipogryfové a když kapitán pirátské lodi zavelel, rozlétli se rovnou na šafáře, ten jen bezmocně a s hůlkou v ruce čelil útoku a pak se ty obludy rozlétly i nad nás, nezačali nás ale klovat, trhat svými ostrými drápy, či provádět jiné krvavé zrůdnosti. Místo toho se přímo na nás spustila nepříjemná palba z jejich zadních částí. Hnojivo dopadlo do loděk a všude zavánělo svou nepříjemnou vůní. Loďky plné „toho“ pluly však statečně dál a my, už ne tak stateční, jsem se jimi nechali poslušně unášet. Nálety dlouho neustávaly a většina z nás si mermomocí kryla hlavu, jen aby nám na ní od těch obrovských létajících stvoření nepřistál dáreček. Když se ale ty nevábné hroudy před dopadením na oblečení jednoduše rozplynuly v prosté nic, došlo mi, že jsme měli tu čest s kouzly a čáry, a že si z nás někdo dělá dobrej den. Kapitán však přitvrdil a začal na nás pálit z boku lodě dělové koule. Když ale koule dopadla do lodi rozprskla se jako balónek naplněný vodou. Pirát se dál smál jako smyslů zbavený, konečně nás ale nechal být. Na obloze se blýskalo a hromy bily jako z kanónu. Plavba mě začínala už pomalu štvát. Štval mě fakt, že si z nás pirát udělal terč svých vtípků a taky fakt, že jsem byla mokrá na zahajovací slavnost. Konečně jsme se všichni dočkali. Před námi se pomalu rýsoval hrad a (v tu chvíli především) břeh.
Vysedli jsem z loděk konečně na pevnou zem a zamířili jsme na slavnost. Potili se mi ruce a bylo mi špatně, kolena se mi klepala, naštěstí jsem ale šly s kamarádkou, Elizabeth Cook, za ruce a tak mi byla skvělou oporou. Když jsme došli do síně, shlédli jsme báječnou show, kdy se nám předvedly všechny koleje a pak přišla ta chvíle, na kterou všichni prváci tak netrpělivě čekali. Začali se vyvolávat jména. Stále jsem si pro sebe opakovala: „Nebelvír, Mrzimor, prosím!“, ruce jsem držela v pěst, aby se mi až tak netřásli… Bylo to tady. Zaznělo mé jméno a já se nejistě blížila k trojnohé stoličce. Posadila jsem se a pevně se chytla sedátka. Na hlavu mi dosedl Moudrý klobouk. „Hmm…“ pravil „No, myslím, že Nebelvír ti dá to, co potřebuješ.“ Nemohla jsem tomu uvěřit, skutečně se mi splnil sen a já utíkala s úsměvem od ucha k uchu k rudému stolu. K mé nové rodině.
Když jsem dojedla večeři zamířila, jsem okamžitě do naší společenské místnosti. Začala jsem přemýšlet o tom, jestli vůbec patřím do Nebelvíru. Vždyť vůbec nejsem odvážná. Přiznávám, že jsem se tím pěknou chvíli trápila, zatím co jsem pohledem prozkoumávala spolku. Pak jsem zahlédla slova napsaná nad krbem – nebelvírské heslo. „Odvaha překonávat se! Odvaha vydržet! Odvaha ustoupit! Odvaha pomoci!“ A v tu chvíli mi to došlo. „Nebelvír ti dá co potřebuješ.“ Možná, že se v těchto slovech zatím nevidím, ale jednou taková budu. Moudrý klobouk měl pravdu. Nebelvír mi dá to, co potřebuji.
Elizabeth C. Paterson
Tagy: cesta loďkami, Nebelvír, prváci