A co ty děláš ve svém volném čase? Píšeš? Jak jako píšeš? Jako píšeš články. Ehhh… Nuda.
Už i tato slova jsem slyšela poté, co jsem se někomu svěřila se svým koníčkem. Pro většinu lidí je totiž psaní něco nepostatného, co jim spíše připomíná domácí úkoly, a tudíž nechtěné, ne-li nenáviděné povinnosti, než zábavu, které se člověk věnuje ve svých volných chvílích. Avšak vy, co psaní odsuzujete, podívali jste se na to někdy z té druhé strany? Zkusili jste se zamyslet nad pozitivy psaní? A proč to my, závislí pisálkové, vlastně děláme? Že ne? Nu, tak čtěte dál, možná se i něco dozvíte.
„Ale já nemám talent, já psát nemůžu!“ I tuto výmluvu slýchávám až příliš často. Nejvíce často se jedná o lidi, jenže se je snažím přemluvit, aby nelenili a také něco napsali pro náš skvělý školní časopis Bradavičník. Avšak, houby z octem. Nikdo nebyl hned dokonalý pisálek, který věděl, jak správně poskládat slova za sebe, aby zněla efektivně a líbila se. Stačí jen aspoň trochu chtít. Začít od krátkých článků či reportáží. Větička sem, větička tam, za chyby a začátečnické pokusy nikdo hlavy netrhá. Všichni jsme nějak začínali. A nové autory a redaktory je nutno co? No přeci povzbuzovat a podporovat!
Že zabírá psaní hodně času…. Hmmm…. Na tomto argumentu možná bude i trochu pravdy. Avšak nic není tak černé, jak se jen zdá. Stačí dostat ten správný nápad, úžasnou náladu, techtle mechtle a článek je na světě během pár desítek minut. A opět, stačí jen chtít. Pokud člověk chce, na své pokusy, ať už zdařelejší či o něco horší, avšak stejně chtěné, si čas tak jako tak udělá.
Pochybuji, že by někdo trpěl tak akutním nedostatkem inkoustu či papíru, že by se na to mohl vymlouvat. Takovéto omluvy se nepřijímají. Zamítá se. A to dosti rázně. A pokud papír nebo inkoust nemáte, jen přijďte, pokoj havraspárských prefektek vám zmiňovaný materiál dodá.
Nyní nastává čas na kratinkou úvahu… Proč vlastně psát? Co to člověku přinese? Většina lidí na tyto otázky odpoví až příliš rychle bez toho, aby si to někdy zkusili. Takovéto lidi bych nejraději přivázala řetězem k lavici s perem, pergamenem a inkoustem a nechala je tak dlouho, dokud by nám nedodali líčení pocitů člověka přikovaného na místě. A jsem si jsitá, že by se jednalo o velmi kvalitní práce. Psaní totiž, jak spousta jiných podobných i naprosto odlišných činností, povznáší. Samozřejmě ne doslova, ještě jsem nikoho neviděla vznášet se pár centimetrů nad zemí, zatímco v ruce žmoulal pergamen a ocucával čistý konec brku, jak už to má spousta lidí ve zvyku. Avšak je tomu skutečně tak. Ve chvíli, kdy si člověk sedne s pergamenem a brkem za stůl, dostává se rázem do jiného světa. Opět obrazně, avšak zároveň skutečně. Přestává myslet na věci kolem, na nejbližší testy či na zděšení, že sir Stanley vstal ze svého kolečkového křesla. Rázem jsou zde jen slova a slova. A právě to, vědět, jak je za sebe skládat, je na psaní to úžasné. Nijak se nevyjádří své myšlenky lépe, než právě psaním. Neboť, jak se říká, papír snese všechno. Když někdy člověk neví, jak říct nemilou informaci svému kamarádovi, napíše mu sovu. Většina z nás má radši písemné testy než ústní zkoušení. Psaní je příležitost, jak dát prostor a popustit uzdu své fantazii. Na papíře se nereáné stane skutečností. Psaní je způsob, jak oživit své myšlenky a sny.
Přemýšlejte tedy nad tím, až se vás opět někdo zeptá, proč se u psaní úkolů tváříte tak nešťastně. Vzpomeňte si na lidi v minulosti, kteří by dali cokoliv jen za možnost naučit se psát. Psaní je dar. Važme si ho tedy a nenechávejme ho marně proklouzávat mezi prsty.