Letní prázdniny, které jsou už nenávratně v tahu, jsou znakem záplavy nováčků v kouzelnické části Londýna a taktéž jejich všetečných dotazů směřovanými na starší studenty. Jak to tedy vypadá na legendární Příčné z pohledu starších studentů (respektive staršího studenta)?
Ti, co do Bradavic cestovali už druhým rokem, tohle určitě znají. A ti, pro které je teď všechno nové, to zajisté poznají příští rok… Klidně si kráčíte po Příčné ulici, rozjímáte nad přírodou, přemýšlíte nad tím, jak úžasně vypadá dlažba nebo třeba máte chuť vykoupit hračkářství Bidpaj. Najednou vás z vaší aktivity vyruší čísi hlásek, jenž po vás cosi vyžaduje. Že nic takového neznáte? Tak to je o důvod víc, proč číst dále o jedné z takovýchto příhod!
„Ahój, můžu se tě na něco zeptat?“ ozvalo se za mnou, když jsem zasněně nakukoval do výlohy BroomWorldu. Váhal jsem, jestli se otočit, přece jen, na ulici je tolik lidí, že může mluvit kdokoliv na kohokoliv. Jakmile mi ale čísi studená packa poklepala na rameno, nezbývalo mi nic jiného, než se otočit na patě. Když jsem tak učinil, přede mnou stála droboučká blondýnka s nesmělým úculem ve tváři.„Emh, ahoj, jistě, ptejte se, slečno.“ pobídnul jsem ji a ona se doslova rozzářila, jako maličká, blonďatá žárovička. „Ty jsi starší student, nebo jsi obr a jedeš do Bradavic poprvé?“ vyslovila pomaličku, tak pomalu, že bych si mezitím stihl skočit do Děravého Kotle na kakao, vrátit se, a ona by stále ještě mluvila. Nervózně jsem přešlápl. „Jsem z řady starších studentů.“ odpověděl jsem jí a ona roztáhla rtíky do širokého a snad i nadšeného úsměvu.
„Jaké je to v Bradavicích?“ zeptala se. Nadechl jsem se k odpovědi.
„Né, né, počkej! Nejdřív chci vědět, z jaké jsi koleje?“ změnila znenadání svou otázku.
„Ctěná a nejl-“ chystal jsem se k odpovědi, avšak to křehce vypadající stvoření mi skočilo do řeči.
„Budu hádat! Nebelvír? Havraspár? Mrzimor? Nebo snad Zmijozel?“
„To druh-“
„A jaké to v té koleji je?“
„V Havraspáru je to-“
„A jaké předměty mi doporučuješ?“
„Ugh, není předmětu, který bych nemohl doporu-“
„Á… Máš mazlíčka?“
„No, já…“
„Ještě jsi mi neodpověděl, jaké to je v Bradavicích!“
„To proto, žes mě…“
„S tebou vůbec není rozumná řeč, tshe!“
Povzdechnul jsem si a raději už jsem jen mlčky pozoroval její hýbající se rty, které mě doposud nenechaly dokončit jednu jedinou větu. Náhle se mi do zorného pole dostal malý zrzavý klučina, který dychtivě svíral v ruce kornou zmrzliny, která byla skoro větší, než jeho hlava. Pousmál jsem se a dívčina, o jejíž existenci jsem už ani moc nepřemýšlel, do mě píchla prstem. „Čemu se tlemíš?“ zeptala se mě s výrazem čerstvě vyorané myši. „Tobě ne…“ houknul jsem k ní a ona s přikývnutím pokračovala ve svém monologu, zatímco já nadále sledoval onoho klučinu.
Vyplazoval jazyk a už už se chystal olíznout první z několika kopečků zmrzliny, když v tom… Celý kopeček se mu zřítil k zemi. Klučina chvilku fascinovaně zíral na tu pochutinu rozpláclou na dlažbě, než se zkrátka a prostě rozbulel. Mávnul jsem na slečnu Kecalku v gestu, aby na momentík počkala a vydal jsem se k chlapci. Když jsem ho pozdravil, polekaně vzhlédnul, načež začal očima těkat mezi mnou a zmrzlinou na zemi. Alespoň na moment přestal vzlykat. „Ta zmrzlina… Ona… Bum!“ vyžbleptnul a opět propadnul v pláč. „Nebreč, vždyť máš v tom kornoutu ještě další zmrzlinu.“ upozornil jsem ho, prstem ukazujíce na kornout s dalšími přibližně dvěma kopečky zmrzliny. „Ale když ona ani jedna z nich není čokoládová…“ zamumlal skrz pláč klučina. „Tak proč si nezajdeš pro novou?“ snažil jsem se ho nějakým způsobem uklidnit a donutit k jiné činnosti, než byl pláč. „To byl poslední kopeček, ona jim čokoládová už došla…“ oznámil mi smutně chlapec a bez ustání fňukal. Inu, to bylo dilema!
Najednou se ozvalo táhlé zabrčení a do mého boku narazil další klučina. Na očích měl naražené letecké brýle. Ruce předpažené, třímal v nich učebnici Lektvarů pro začátečníky a na hlavě měl naraženou ušanku. Dělal zvuky, jako kdyby letěl na nějakém trhlém koštěti, které letí z posledních sil. Bez omluvy mě oběhl… A nakonec začal rotovat kolem mě a toho chlapce se zmrzlinou. Alespoň ho uklidnil, nejspíše důsledkem jeho zběsilého pobíhání kolem nás se totiž klučina začal smát. Mě to ale ani trochu vtipné nepřišlo. „Jsem budoucí nejlepší Famfrpálový hráč, muhehe!“ vykřikl „létající“ chlapec a neustával ve svém obíhání, jako by byl planeta na oběžné dráze…
Ano, i takto to v rušných prázdninových dnech vypadá na legendární Příčné ulici. Toť pro tentokrát vše, mějte se kouzelně a…
Magii zdar!
Váš Cary Lee.