Nedávno jsem bojovala, ne ale kouzly nebo… ne, do nikoho jsem nebušila. Soupeřily se mnou dvě mé půlky a já nevěděla, kterou poslechnout. Ale teď, teď to vím… ale bylo to správné? Koho by se mělo poslechnout? Co je to lepší? Kdo je ten lepší?
Dlouhou a poměrně voňavou chodbou, v hodině, která je až příliš časná na nějaké rozruchy, pochoduje mladá dívenka. Na tváři má nepřítomný výraz, na druhou stranu až příliš zamračený a roztěkaný na to, aby nevzbuzoval pozornost. Na pohled by se jí dalo odhadnou maximálně tak patnáct, možná šestnáct let, ale při pohledu do hlubokých zelených očí by každý poznal, že je na svůj věk až moc rozumná a přemýšlivá.
Dívka má na sobě slušivou halenu bílé barvy, která je jemně nařasená na tříčtvrtečních rukávech, jinak je však poměrně jednoduchá a strohá. Dlouhá sukně světlunce béžové barvy pak splývá až na zem a tím zakrývá každičký kousek ladných a dlouhých nohou.
Kráčí úzkou chodbou, která je dost spoře osvětlená, neboť ani jedna z lamp, zavěšených na stěnách po celé chodbě a kterých může být dohromady dvacet, a které propůjčují světlo jen čerstvé sluneční paprsky.
Stěny jsou tmavě hnědého odstínu, co kousek je opravdu veliké okno obdélníkového tvaru, mezi kterými je tu obraz s masivním dubovým rámem, na kterém je zachycena krajinka, tu nějaký citát, ať už pochybný či pravdivý.
Podlaha, dokonale vyleštěná podlaha, je z pravidelně pokrývaných parket, která zůstává celoročně příjemně teplá ať už na dotyk, nebo na došlap. Jakmile dívka dojde na konec chodby, tváří tvář stane k obřím, ale opravdu obřím dveřím. Dvoukřídlým dveřím z naleštěného, hnědočerveného dřeva. Zrzka sevře mosaznou kuličkovou kliku a s pootočením doleva jedno z křídel otevře. Při otáčením kliky nezapomene zatajit dech a z obličeje tak nějak v rámci možností smazat svůj zadumaný výraz.
Jako první ji do nosu uhodí štiplavý zápach doutníkového kouře, díky kterému jí v zápětí začnou z podrážděných očí téct slzy. Slzy i oči rychle přetře dlaní.
Pokoj je nejen nepříjemně aromatizovaný, ale také celou tu velkou, čtvercovou místnost osvětluje jen jedna svíčka. Pravda, jedna svíčka, ale zato dost velká, odhadem tak metr padesát (!) a silná jako málo srolovaný pergamen. Okna stejného tvaru i velikosti jako ta na chodbě, byla dosud zakrytá těžkými závěsy. Mezi dvěma okny naproti dveří je umístěný velký psací stůl z tmavě červeného dřeva, na kterém byl umístěn notebook a tablet, dále pak několik papírů a čtyři pouzdra s propiskami (s propiskami, na které nikdo nikdy nesměl, nesmí a nebude smět sahat, neboť byly údajně až příliš cenné). A mimo to nad stolem visí i obrovitánská televize, jež je ale momentálně ve vypnutém stavu.
Tento pokoj byl v celé budově nejtechničtěji vybavený, celkově si ale jejich pán na moderních technologiích zakládal. A i když to opravdu nikdy nepochopila, zvláště když pán zastával takovou funkci, tolerovala to, protože… No, tato technologie velice usnadňovala a urychlovala práci nejen jí, ale také ostatním kolegyním a kolegům.
Za stolem, a jak dívka věděla, na točivém, kůži potaženém křesle a především pohodlném křesle, sedí on.
On – její pán, který je tak nepředvídatelný, jako samo aprílové počasí… nebo lidi v den 1. Dubna.
Elegantně sedící muž ve slušivém obleku černé barvy, klasické bílé košili a… zřejmě i černých kalhotách riflového vzezření a pečlivě naleštěných černých polobotkách… Jako vždy. O něco delší světle hnědé vlasy má stáhnuté vzadu za krkem, takže je jeho obličej odkrytý a dobře viditelný. V ústech, která jsou zkrouceny do pobaveného úšklebku v prakticky každé chvíli, drží pán luxusní doutník, zapálený, samozřejmě. Černýma… ne, tmavě hnědýma, jak sám rád často říká, očima na dívenku hledí a… Ten jeho výraz je tak nečitelný, až to bolí.
Dívenka si po chvilkovém váhaní odkašle a pro jistotu upře pohled kousek za pána… Je totiž o hodně jistější, když mu do uhrančivých kukadel zírat nebude.
„Pane, takže…“ nerad slyšel, když se věta začínala slovíčkem takže, při nervozitě – která nastává vždy, když měla mluvit k němu – se ale tohoto slovíčka jen těžko zbavuje.
„… eh… takže ty hodinky jsem vám z opravny přinesla. Zaplatila jsem z našeho fondu.“ Nervózně k němu pohled přetěkla, pán se nehnul ani o píď.
„A… a jistě, tady jsou, tady…“ ze skryté kapsy, která jest součástí sukně, vytáhne malou, koženou a poměrně dosti oprýskan-, stářím poznamenanou krabičku. Nervózním krokem a ještě nervóznějším gestem krabičku položí na stůl, dost daleko od pána. Znovu poodejde na své původní stanoviště, snad jako by na zemi byl vyryt kříže, nebo značka, na který se má postavit.
Pán další dlouhou chvíli se zaujetím propaluje dívence čelo, nečekaně a hbitě se však poté nahne a hadím pohybem si k sobě krabičku přisune. Ochranitelsky, majetnicky. Nedočkavě krabičku otevře a ještě lehčeji do dlaně sevře malou, stříbrnou věcičku kruhovitého tvaru. Dívenka netušila, jak tato vzácná věc vypadá v největších podrobnostech, ovšem pro pána byla obrovskou cenností. Mezi ostatními se šuškalo, že tuto cennost dostal od ženy. Druzí tvrdili, že je to válečná kořist. Dívenka věděla jediné – byly to hodinky, nesmírně vzácné kapesní hodinky, kvůli nimž by byl pán schopen vraždit.
Rychlým pohybem hodinky připne na řetízek téhož kovu a komplet schová do náprsní kapsy. Jeho výraz je stále nečitelný, ovšem podle držení těla vypadá, že se mu ulevilo. Zvědavě na dívenku pohlédne a nakloní hlavu na stranu, z pusy vytáhne doutník a ještě než promluví, vydechne z úst kouř. Fuj.
„Donesla jsi mi zásilku, má drahá,“ nesnášela to oslovení. „Děkuji ti. Teď čekám zprávy, které byly na tvém seznamu na druhém místě.“ Přešlápne, nadechne se a začne si nervózně mnout dlaně.
„Pane, sledovaný objekt,“ při tomto oslovení se pro změnu kysele zatvářil muž, „dělá vlastně to samé, co vždy. Strasti si však daly volno, díky čemuž má náš objekt volnou cestu plnit rozvrh práce a s klidným pocitem může ulehat. Naše navrhovaná taktika, jak objekt…“ Muž pozvedne druhou ruku na znamení zastavení. Dívenka si celý tento text připravila dva dny dopředu, naučila se ho a několikrát ho přednesla svému odrazu v zrcadle. Naučila se přesnou intonaci a výraz v obličeji, proto jí toto zastavení dosti vyvedlo z míry.
„Byl bych rád, kdybys to zkrátila a dostala se k věci.“
„Pokud nehnete kostrou a nezvednete zadnici ze židle, svým líným přístupem bude všechno v pr-háji!“ Slova, která jí z úst vypadnou, nejdou zastavit a… no, ono často se stávalo, že rychleji mluvila, než aby přemýšlela o myšlenkách, které ji napadaly… a teďka se to zrovna stolo. Dívenčina pleť je rajčatového odstínu, svěšené dlaně sevře v pěst a s bázlivým výrazem pohlédne na pána.
„Já… já to tak nemyslela… pane… Vážně ne… Já to… To… však víte, jak to u mě je…“ Začne koktat ve snaze všechno vysvětlit. Cítí se tak bezmocná, až to bolí, protože prostě na postavě mužského pohlaví nešlo poznat, co si o jejích slovech myslí. S neustále stejnou tváří a nevzrušeným držením těla, s doutníkem mezi prostředníčkem a ukazováčkem… takhle na dívenku zírá a propaluje jí tím nepříjemně temným pohledem.
Muž nečekaně sáhne pro hodinky, s tichým cvaknutím je otevřel a po rychlém pohledu na ciferník je uhlazeným pohybem znovu schoval.
„Má milá, řekl bych, že je čas na návštěvu.“ S těmito slovy odsunul židli a vyhoupnul se na nohy.
„A-ale pane, ona nás neočekává… Netušila jsem… nevěděla jsem, že ji půjdeme navštívit.“ Muž se zasmál. „Copak člověk nemůže přijít ke svému dlouhověkému příteli brzy ráno s posláním, které má omezit jeho moc na dostatečně dlouhou dobu, a nejlépe vypít mu nejlepší zásoby vína, bez toho, aniž by se ohlásil?“ Líně se ohnal pravou rukou.
„A teď… Do nekonečna a ještě dál!“
Z pokoje vyšel nejdříve pán, očividně naložen v dobré náladě, kupodivu s úšklebkem na tváři a čoudícím doutníkem v jedné ruce. Za ním vyklopýtala vyjevená a na pohled poněkud nesvá dívenka, jež ještě mezi tím stihla ze stolu sebrat onen tablet.
Poznámka pod čarou: V příběhu se vyskytuje mnoho cizích pojmů, takže: Tablet je něco jako… těžko se to popisuje, sama jsem z toho byla zmatená. Je to něco jako počítačová obrazovka, která reaguje na dotyk a nemusí se k tomu používat ani myš ani klávesnice. Pro ty, kdo neví, co je to počítač -> … choďte na studium mudlů, popřípadě knihovna!