Každý správný student, který čte školní nástěnku, si určitě všiml, že dne 18. listopadu slavila svůj svátek milá paní jménem Hilda z Whitby. A víte co? Ona se na nás dokonce přišla podívat! A nutno dodat, že to bylo velmi zajímavé setkávání, na kterém se člověk dozvěděl spoustu zajímavých věcí.
Celé setkání začalo na břehu jezera. Naštěstí se mezi tou hromadou lidí našli i někteří zodpovědní, kteří měli za úkol nás malé hlídat před nástrahami. Samozřejmě bylo nejlepší se těchto starších lidí držet, aby se nám nic nestalo a oni nám pomohli překonat veškeré potíže.
Samotná Hilda přišla s mírným zpožděním, neboť zatímco my tam mrzli již od šesti, ona sama s přehledem nakráčela až skoro o půl sedmé. Ale rozhodně stála za to. Měla na sobě dlouhý modrý plášť a v ruce dřevěnou hůl (pravděpodobně k uklidňování a popohánění lidí).
Během celého večera nám Hilda vyprávěla o svém životě. Její rodiče byli věřící, ale řekli dceři, ať si sama vybere, jestli chce, nebo nechce být pokřtěná. Ona se však rozhodla, že bude následovat své rodiče a pokřtít se nechala. Jenže v tu chvíli se rozhodla, že pokřtí i nás a vyčarovala velkou vodní stěnu. Stěna byla hrozně vysoká, vlnila se a vycházely z ní strašidelné hlasy. Hodně strašidelné. A nám ta Hilda řekla, že máme projít skrz. Jistě není žádným překvapením, že se někteří lidé báli. Ale nakonec úspěšně všichni prolezli na druhou stranu. A víte co? Ta slečna, co na mě dávala pozor, říkala, že uvnitř byli jednorožci a proto nás ta stěna neutopila. Zajímavé, viďte!
Stěna byla skutečně kouzelná, neboť jakmile jsme se rozešli pryč, opět zmizela. A Hilda vyprávěla dál. Jak vyrůstala a nakonec se rozhodla vstoupit do kláštera. Byla zvyklá velmi tvrdě pracovat a tak se rozhodla, že trochu potrápí i nás. Avšak mně to nedalo a rozhodla jsem se zeptat se samotné Hildy na několik otázek.
Zatímco ostatní tedy drhli podlahu, ona hodná dívka se mnou dobrovolně šla za Hildou. Zeptala jsem se jí hned na několik otázek. Přišlo mi totiž podivné, že tak stará paní může ještě stále žít na tomto světě. Jenže ona prý opravdu umřela. Jenže Pán Bůh je moc hodný, a dovolil jí vrátit se na zem, aby nám pověděla o tom, jak se máme chovat, aby byl s námi spokojený. Takže když budeme hodní, tak s námi bude Bůh spokojený a my půjdeme do nebe, kde je i ta hodná paní Hilda.
Jenže drhnout podlahu nebylo jen tak. Ty rostliny v tom skleníku byly totiž úplně hrozně zlé! Šlahouny začaly převrhávat kyblíčky s vodou (měla jsem pak úplně promočené boty), krást kartáče a dokonce lidi odtahovat za pas a zvedat do vzduchu! Nakonec začal jeden šlahoun ovíjet i nožku oné slečny, jež si mě vzala na starost. Naštěstí se všechny šlahouny uklidnily a všichni mohli s větším či menším problémem opustit skleník. Hilda samozřejmě odešla také.
Do kláštera, kde byla Hilda abatyší, se sjížděla spousta slavných a inteligentních lidí. Také studenti, které zde vyučovali, byli velmi inteligentní, a proto se Hilda rozhodla vyzkoušet si, jestli jsme aspoň částečně tak chytří, jako bývaly děti za její doby. První hádanku jsem bohužel přeslechla, avšak druhá byla dosti jednoduchá. Takže zřejmě zas tak moc inteligentní nebyly, když jim byly dávány takové primitivní úkoly.
Samozřejmě jsem se nemýlila ve svém názoru, že je zvláštní, když je taková stará paní tady na Zemi. Ani mě tedy moc neudivilo, když začala najednou slábnout. V poslední chvíli ukázala rukou přes mýtinu, kam nás dovedla, a když jsme se otočili zpátky, byla pryč. (Já osobně jsem si jistá, že se vrátila do nebe) Vydali jsme se tedy k místu, kam ukazovala. Našli jsme zde pomník této paní, kde byla napsána její životní data a pár dalších informací.
V TU chvíli TO však začalo. Malí i velcí, zelení i hnědí, syčiví i tišší se k nám ze všech stran začali přibližovat hadi. Lezli blíž a blíž. Někteří studenti si vzali na ochranu hůlky, jiní zvolili cestu diplomacie a zkoušeli se s hady domluvit. Ani jeden způsob však nezabíral a my couvali už tak daleko, že jsme div neviseli na pomníku. Jenže v tu chvíli se to stalo. Jakmile se hadi přiblížili do jistého okruhu kolem pomníku, proměnili se v kámen. Prostě změnili skupenství, přestali se hýbat a ztvrdli. Jsem si stoprocentně jistá, že to nás i po své smrti ochraňovala Hilda.
Z celé akce mám, stejně jako pravděpodobně většina zúčastněných, moc dobrý pocit. Dozvěděli jsme se zajímavé informace, setkali se s velmi zajímavou paní a užili si neobvyklých zážitků. Rozhodně jsem ráda, že jsem se i přes původní nejistotu vypravila a doufám, že i další akce pořádaná StR bude stejně super, jako tato.