Stačí jen našpicovat uši při scházení či vycházení schodů, a už se dá ze strany obrazů zaslechnout naříkání o drzosti či nevychovanosti studentů. Jací studenti opravdu jsou?
Popravdě, to je věc názorů. Jakožto člen studentstva však musím bránit své spolužáky před těmi, kteří se rozhodnou tvrdit, jak moc drzí jsme. Ano, jsou sice i takoví, kteří by nejspíš nejradši kráčeli ve šlépějích Protivy a kde se objeví, tam jsou následováni pachem bomb hnojůvek, popřípadě dělají jiné lumpárny a skopičiny, avšak většinou jsou to mladí studenti se sklonem k rebelismu, jelikož třeba nejsou spokojeni s tím, kde studují, nebo například s tím, jakými barvami oplývá jejich uniforma. U některých jedinců jde přesně poznat, že má něco za lubem, někteří však vypadají jako andílci a pak jim zničehonic vyrazí rohy a… Trknou. Ve většině případů se však z ďáblíků stanou opravdoví andílci, kteří jsou, podle mého osobního průzkumu, dokonce o něco starostlivější, než ti vždycky hodní! Ovšem, někteří si sklony k lotrovinám ponechají i po dlouhé době.
O něčem takovém jsem měl možnost přesvědčit se nedávno. Vše začal mým vysedáváním ve Velké věži, kde nebývá nijak rušno a proto je to hezké místo pro četbu či psaní úkolů. Zrovna jsem byl v zápalu čtení, když vystoupal po schodech jeden z letošních prcků, kterému jsem již dávno slíbil čokoládu. Jakmile mě zmerčil, okamžitě mě začal přemlouvat, ať mu nějakou čokoládu seženu.
Čirou náhodou jsem u sebe nějakou tu čokoládu měl, když jsem mu ji podaroval, usadil se do křesla naproti mě. Tvářil se jako naprosto nadšený skřítek a pojídal čokoládu, tudíž jsem vůbec nepojal podezření, že by mohl být zloduchem. Jakmile mi však nabídl, že upálí mou šálu, aby bylo v místnůstce tepleji, zděsil jsem se. Ačkoliv se stále tvářil jako batole poznávající svět, „nenápadně“ jsem jej pozoroval. Nevypadal však, že by měl něco nekalého v úmyslu a tak jsem se znovu začal zplna věnovat knize. To byla ale chyba. Ve chvíli mé nepozornosti se totiž vydal k východu, cestou po mě však mrštil koblihou! Absolutně ignoroval zásadu, že jídlem se neháže a jednou takovou slaďoučkou a zajisté dobroučkou koblihou po mě hodil. Pche. A ani se nerozloučil, nejen se mnou, ale ani s tou koblihou. Nezdvořák, bez jakéhokoliv obeznámení zmizel neznámo kam a já jej ani nemohl přemluvit, aby se omluvil (nebohá kobliha z toho zajisté měla trauma do konce své křupavosti) a nepořádek uklidil.
Možná se teď ptáte, jak to dokazuje, že rebelie studentíka často přejde? Po nějaké nedlouhé době jsem jej zase potkal a klučina byl jako mílius. Žádné lotrovinky nepáchal, zkrátka a prostě, bylo poznat, že jej to přešlo. Navíc, já sám jsem po nástupu sem s oblibou vykonával skopičinky, nad kterými beztak občas zůstal nejednomu rozum stát. Po čase jsem pochopil, že je to absolutně k ničemu a že tím uškodím nejen sobě, ale i koleji!
Takže, milí zlatí, až zase jednou zaslechnete, jak obrazy někoho pomlouvají, nejprve se pokuste človíčka poznat, než o něm řeknete, že je drzý či nevychovaný a… A tak podobně.
Toť pro tentokrát vše, mějte se kouzelně a…
Kluběnkám zdar!
Cary Lee
Tagy: studentstvo, vychování