Bradavičník

Zdravím všechny čtenáře tohoto plátku!

Konec školního roku se kvapem blíží, a já si řekla, že by bylo fajn konečně vyzpovídat nějakého toho profesora. A rovnou třeba ředitele nějaké koleje. No, hádejte, kdo mou nabídku přijal? Fajn, trochu hloupá otázka, protože kolejní ředitel je u nás jen jeden (jako ten současný). Tak jsem se tedy před pár dny sešla s profesorem Alexem Petrovem.

Pochybuji, že u nás na škole je někdo, kdo jej nezná. Sympatický, mladý a pohledný profesor, se kterým se prváci a druháci setkali minimálně na první hodině Základů magie a starší studenti třeba v Kouzelných formulí nebo Obrany proti černé magii. V předchozích dobách vedoucí kabinetu kouzelného umění, v současné době hlavně kolejní ředitel Havraspáru. To je tak vše, co byste o něm měli vědět na úvod.
S profesorem Petrovem jsme se sešli v naší společenské místnosti, a i když jsem přišla o pár minut později (tímto bych chtěla poděkovat nejmenovanému profesorovi, který mě zdržel na hodině, a nechal mě uklízet celou učebnu), měl stále na rtech svůj typický úsměv a dokonce vypadal, že se docela těší. Usadili jsme se tedy do křesel a rozhovor mohl začít.

Já: Ráda bych začala tím, že jako profesor, byť mladý, jste zde v Bradavicích dosáhl již takového menšího úspěchu. No, ne zrovna menšího, že? Chci říct, že za tu dobu, co učíte, jste byl jmenován do jedněch z těch vyšších funkcí. Není třeba zmiňovat, že jste kolejním ředitelem, to ví každý, ale ne všichni si třeba pamatují, že jste byl i vedoucím kabinetu obecné magie. Zajímalo by mě, jak se na tohle všechno díváte, vždyť to se přeci nepoštěstí každému.

prof. Petrov: S odstupem času se na všechno dívám s úsměvem. Víte, tenkrát by mě ani ve snu nenapadlo, že jednou povedu kolej, či se budu starat o velký kabinet. Prostě přišla nabídka, která se neodmítá. Tedy abych byl přesnější, všechno proběhlo shodou několika velkých náhod. Bývalá kolejní tenkrát odcházela a vzhledem k dobrým výsledkům v kabinetě jsem byl požádán o menší výpomoc, původně na jeden rok.

Já: Ovšem, to by odmítl jen málokdo. Nemyslíte ale, že jako od studenta se od Vás očekávaly velké věci? Co já vím, tak jste byl označován za jednoho z nejlepších. V roce 2076 jste byl dokonce čtyřikrát zvolen za významnou osobnost Havraspáru. Mohla bych Vám dokonce vyjmenovat, za co to bylo.

prof. Petrov: Ehm… tak to tedy nevím a popravdě si ani nemyslím, že bych byl něčím výjimečný.

Já: Tak já Vám to tedy povím. Poprvé za vítězství v soutěži „Hon na Fantomase“, podruhé za vynikající studijní výsledky, potřetí za výpomoc s havraspárskou patronádou a počtvrté za úspěšné složení zkoušek NKÚ. Zpětně tedy gratuluji. A ještě bych zmínila, že v letech 2072, 2073 a 2074 jste byl prefektem. Tedy, poté, co Vám byl odznak předán po nějaké aféře s šikanou, a předtím, než jste jej předal profesorce Liu.

prof. Petrov: Musím uznat, že jste tedy náramně připravená (smích). Ano, školní úspěchy… moje aktivita tenkrát neznala mezí, i když jeden zkouškový předmět se mi vůbec nepovedl. S předáním odznaku to bylo maličko jinak. Moc rád na ono období zrovna nevzpomínám, takže bych ho nerozebíral, když dovolíte.

Já: No… tak přeskočíme předání odznaku, ale ještě bych se vrátila k té Vaší aktivitě. Abych se přiznala, vůbec mne nepřekvapilo, že jste byl redaktorem Modrých listů, co jsem však nevěděla, je, že jste tvůrcem naší kolejní hymny. To je úplně úžasné, vymyslet hymnu pro vlastní kolej…

prof. Petrov: Do Modrých listů jsem občas přispíval, to je pravda. Bavilo mě totiž hrozně psát, také nápady dost často přicházely samy. Upřímně se divím, že ta moje původní verze ještě pořád funguje, dnes už bych nic podobného nevymyslel.

Já: Vy snad nemluvíte vážně, vždyť ta hymna je skvělá. Ještě bych měla poslední otázku na toto téma – co Vy a školní tresty? Dostal jste nějaký, nebo jste byl jako student úplně „neposkvrněn“?

prof. Petrov: Tak děkuji, mně osobně přijde hymna až moc… obyčejná. Jako každý kluk jsem se občas dostal do průšvihů, neposkvrněný jsem rozhodně nezůstal (smích).

Já: Ovšemže. Opusťme ale Vaše studentská léta a vraťme se zase do současnosti. Za tu dobu, co zde působíte jako profesor, jste si určitě udělal nějaké oblíbence, jak ve svých třídách, tak v profesorském sboru. Pokud si to chcete nechat pro sebe, nebráním Vám, stejně ale vždycky všechny zajímá, jaké má profesor oblíbené žáky a kolegy.

prof. Petrov: S pár kolegy vycházím poměrně dobře, ovšem najdou se i tací, které bych nejraději na chodbě ani nepozdravil. Tady asi moc konkrétní nebudu, nicméně jako kolejní mám oblíbené zejména havraspárské studenty, mezi které patří třeba Vaše maličkost. Vlastně v každé koleji se najde pár oblíbenců, ovšem nikomu nenadržuji.

Já: Ehm, tak… děkuji. A co takový profesor celý den dělá? Víte, všichni si profesory představují tak, že pokud zrovna neučí, tak opravují úkoly, vymýšlejí nějaké záludné testy a tak podobně. Máte při vší té práci také čas sám pro sebe? Co já vím, třeba… zajít si na procházku k jezeru.

prof. Petrov: Nemáte vůbec zač. Vaše domácí práce se vždycky krásně čtou, takže se na ně pokaždé už s předstihem strašně těším. Profesoři kromě Vámi vyjmenovaných činností dohlížejí na chodbách, chodí na důležité porady a podobně. Čas pro sebe si občas také vyhradím, rád se třeba vídám se svými bývalými kamarády, sestrami, rodinou…

Já: Ano, rodina. Jezdí za Vámi třeba do Prasinek, nebo se vídáte jen o prázdninách? Vím, že za studenty rodiče normálně jezdí, takže by i mě osobně zajímalo, zda to mají profesoři jinak či nikoliv.

prof. Petrov: Nejen o prázdninách, to by bylo dost málo, nemyslíte? Využívám složených zkoušek z Přemísťování, tudíž nemám problém se z Prasinek vypravit za rodinou třeba na část víkendu. Mnohdy totiž potřebujete nutně změnit prostředí a nesedět jen nad hromadou povinností, i když v útrobách kabinetu to není zase tak špatné.

Já: Ano, to určitě. Ráda bych se ještě vrátila k těm úkolům. Setkal jste se už s nějakými neobvyklými vypracováními? Pokud vím, tak hodně studentů má až nepřirozeně bohatou fantazii. A existuje něco, čím by Vás studenti mohli uplatit, když úkol neodevzdají? Takový profesor Redcock by třeba nepohrdl ničím sladkým.

prof. Petrov: Čokoláda a pomerančový džus… pro tyhle dvě pochutiny mám vážně slabost, avšak našlo by se toho určitě víc. A ne, úplatky nejsou přípustné, ale je fakt, že v drtivé většině případů se studentům snažím vyjít vstříc. Občas dostanu úkol s otřepanou výmluvou na neviditelný inkoust.

Já: Vaše hodiny mnozí studenti označují za ty nejlepší. Co na to říkáte? Zároveň by mě také zajímalo, myslíte si, že na některé studenty můžete působit třeba nějak strašidelně? Já Vás znám z hodin jako pohodového, milého a usměvavého profesora a předpokládám, že takhle působíte všude, ovšem vždycky se může najít nějaká výjimka.

prof. Petrov: Studenti jednoduše rádi přehánějí, i když zájem některých z nich mě vždycky nesmírně těší. Sám své přednášky třeba považuji za průměrné, pokaždé je co zlepšovat. Teď už navštěvuji pouze semináře, z nichž mnohé jsou vskutku zajímavě koncipované. Rozhodně, každý si přece Bubáka představujeme jinak (smích).

Já: To určitě. A Vy jste chtěl být vždycky profesorem? Nebo Vás k učení přivedla náhoda? Někteří vědí už v dětství, čím by chtěli být, a za tím si jdou, na druhou stranu je hodně lidí, kteří o své budoucnosti nemají žádné představy. Jak to tedy bylo u Vás?

prof. Petrov: Původně jsem vůbec neplánoval, že se stanu profesorem a budu své znalosti z oboru předávat dál. Takovým mezníkem se pro mě stal sir Stanley, jenž mě tenkrát ještě v šestém ročníku oslovil s nabídkou praktikantství. Nejdřív jsem ji odmítl, teprve až za rok přijal.

Já: A jste nyní spokojen s tím, co děláte? Nebo byste toho nejradši nechal a šel se poohlédnout po jiné práci? Nebo jinak, existuje něco, kromě učení, co byste si třeba rád vyzkoušel, nebo se tomu dokonce profesionálně věnoval?

prof. Petrov: V podstatě jsem spokojený, rozhodně si nemohu stěžovat. Kdyby mi to nevyšlo s učením, podíval bych se někam do světa. Možná bych se věnoval famfrpálovým zápasům, protože už dříve jsem se na koštěti cítil jako ryba ve vodě. A pokud by nevyšlo ani tohle, nejspíš bych už měl vlastní rodinu, ale dřívější láska mi tehdy utekla, prostě to bylo složitější.

Já: Nezamlouvá se Vám třeba někdo z profesorského sboru? Však víte, jak to myslím, nedávno zde byly dokonce dvě svatby.

prof. Petrov: Vy byste nejraději byla svědkem třetí svatby, viďte? Nepopírám, že mezi kolegyněmi nemáme hned několik atraktivních kousků, ale zatím se do ničeho nehrnu. Navíc jsem opět v blízkém kontaktu s někým, koho znám už strašně dlouho a poměrně dobře.

Já: Já na svatby moc nejsem, jen mě to tak napadlo. Tak já Vám tedy přeji hodně štěstí. Moc Vám děkuji za Váš čas, pane profesore. Jsem ráda, že jste si udělal volno, doufám, že jsem Vás příliš netrápila.

prof. Petrov: Poděkovat bych měl spíše já Vám, alespoň jste mě takhle přivedla na jiné myšlenky a čtenáři Bradavičníku se něco málo zase dozví.

A takhle jsme tedy skončili. Jak jste se mohli dočíst (nebo přesvědčit na vlastní kůži), profesor Petrov je kromě všech dříve jmenovaných vlastností také neobyčejně skromný. Docela jsem si připadala, jako bych dělala rozhovor s nějakým studentem, působil totiž strašně klidně, vlídně, uvolněně a vstřícně.
Doufám, že jste se tedy něco dozvěděli (jak tvrdil sám profesor). Prozatím se s Vámi všemi loučím, přeji všem krásný (blížící se) závěr roku.

Mějte se modře a kakau zdar!
Lusy

Tagy: hymna, obrana, Petrov, profesor, úspěchy

Jeden komentář