Bradavičník

Jakmile se vykolíbáte z loďky a uvědomíte si, že vlastně netrpíte mořskou nemocí… z ničeho nic se objevíte ve velké síni. Svět se smrští (v horším případě to samé udělá i močový měchýř.) Jakási síla vás popadne za kotníky a odmítne pustit dál. 5 kroků ke stoličce. Co se děje pak… to je síla!

Před vámi stojí klobouk. Hmm, klobouk. Ani v nejmenším nevypadá jako „moudrý“, a pravděpodobně by dobře posloužil někomu, kdo by se chystal na bankovní přepadení. Je vůbec rozřazování řádné kloboučské zaměstnání? Můžete nám někdo předložit kvalifikaci?

Ve všem tom zmatku zazní vaše jméno. Místnost se scvrkne a vy sotva popadáte dech. Přestože vládne naprosté ticho přes ten hluk neslyšíte vlastní myšlenky.

„Slečna Duritia?“ Někdo opakuje vaše jméno. A zní nakrknutě. Jste v Bradavicích sotva pět minut a už se na vás někdo zlobí. Nezbývá nic jiného, jak ten hlas následovat a doufat v happy end. Zadkem se sotva trefíte na stoličku, která se k vaší hrůze ještě zhoupne a vy málem políbíte na podlahu. Adrenalin. A pak přijde všudypřítomná tma.

„Ah. To jsi ty.“ Cože? O čem ta tma mluví?

Chvíli se probíráte vlastními myšlenkami, než vám dojde, kde to vlastně jste. Zhluboka se nadechnete a uklidníte se. Hele, dneska jsem prožila fakt příšernej den. Nejdřív mi málem ujel vlak, pak na mě v Prasinkách vybafnul pes a jakejsi… špinavej pán, někdo se vykoupal v jezeře a… no, ať to máme odbité. Hm? Říkáte tomu stvoření na hlavě a slyšíte smích.

A potlesk. Do háje, co to ten klobouk říkal?

Někteří jedinci by si ve chvíli svého zařazení pravděpodobně oddechli, každopádně ve vašem případě došlo k… jistému nedorozumění. Přeslechnutí jména koleje. Kudy se máte vydat? Žádná mapa ani kompas, které by vám poradily. A tak je na řadě využít logického myšlení a zhodnotit okolnosti.

Nejvíce tleskají Morčata. Zmijozelští jsou moc zelení a nebelvírští odvážní takže… zamíříte k jejich stolu s dojmem, že jste se právě stali hrdým studentem žluté koleje. Dokonce se už smiřujete s tím, že kvůli poloze jejich společenské místnosti (ve stejném patře jako velká síň) si pravděpodobně uženete pořádnou obezitu a umřete ve 14ti na infarkt… ale! Někdo vás popadne za ruku. Zamračená tvář profesorky, jejíž jméno jste dávno zapomněli. „Ale slečno, jste snad hluchá?“ A vyšle vás vyšle k havránkům. Hurá, takže jídlo bude vzdálené 5 pater. Pravděpodobně umřete na podvýživu.

Všichni se u havraspárského stolu tváří jak kakabus. Iluze nově příchozího masa, nutno podotknout (a tím myslím nás prváky.) Během pěti minut pochopíte, proč se tak tváří – než se všichni rozřadí, bude to trvat tak pět minut. A všichni mají šílenej hlad.

Vyhledáte prvního přiměřeně vysokého člověka a kycnete si vedle něj. Horor, honí se vám hlavou. „Ahoj, jsem Skye.“ Představíte se a člověk vedle vás se usměje. Prohodí něco o jídle a počasí, zdvořilé odpovědi jsou na místě. A po chvíli váš pohled padne na další nebohá stvoření, která čekají na svůj rozsudek osudu. Že ti lidé u stolu se tvářili jako kakabus? Omyl!

To budoucí prváčci vypadají příšerně. A vy jste ta před pár minutami pravděpodobně vypadali taky. A tak se smějete. Smějete se na každého, kdo jde k vašemu stolu. K večeři se vyjádřím příště. Každopádně po proslovu ředitelky se všichni zvedají a odcházejí do svých ložnic. Pokud jste se jako já dostali do Havraspáru nebo Nebelvíru, pravděpodobně se budete proklínat za svou zadýchanost. No, ale abych se vrátila k tématu… Jakmile vyšlapete tu horu schodů a dostanete se za jisté morální opory do ložnice, zjistíte, že váš kufr nezapomněli na nádraží a pomyslíte si… že tohle by mohl být váš domov.

Ráno přichází sladké probuzení. Vůně kakaa a muffinů. Po výtečné snídani v pyžamu vás polije horko. A napadne vás otázka. Jak jsem se sem sakra dostala?

Skye O. Duritia, Havraspár, 1. ročník

Tagy: kakabus, klobouk, kolej, loďky

2x Komentováno