Vaše kolej, hodně kamarádů, muffinů a kakaa. Teplo u krbu, hodně volných hodin a krásná příroda kolem. Vše se zdá být – prvních pár hodin – dokonalé. Je to ovšem klamná iluze. Ložnice byly dávno rozdělené. Co s tím? Asi nic. Nezbývá nic jiného, jak se s těmi ostatními ňoumy, co s vámi sdílí ložnici, smířit. Pokud s vámi bydlí lidumil případně knihomol, jste za vodou…
Tito lidé vyžadují minimum ostražitosti a péče. Lidumilové se s vámi budou nadšeně bavit. Nezáleží na tom, že volí absurdní témata. Všechno vám po určité době vyžvaní – takže nehrozí kritická hladina nudy. Navíc budete mít neustále přehled, a tohle individuum se hodí na post nejlepšího kamaráda. Možná to bude špindíra a v konečném výsledku i pěkný otrava, ale aspoň v ložnici nebude vládnout věčné ticho. Knihomol toho sic moc nenakecá, každopádně rázně upozorní ostatní na jejich chyby. A údajně dávají opsat zajímavé úkoly. Pokud to teda nejsou úzkoprsí candáti jak Cecíli- ehm, jedna známá známého. Přebere za vás roli diktátora a všechny okolo převychová za vás. Pokud jste ovšem knihomol vy, je načase rázně zakročit.
Dovolte mi poukázat na osobní zkušenost.
Moje spolubydlící číslo jedna (říkejme jí Luisa), má velkou zálibu ve svých domácích mazlíčcích. Myslím, že v uvítacím dopisu by se neměla zakazovat košťata, ale spíš nadměrný počet domácích prudičů. Přeci jenom na kočky může být kdekdo alergický. Ne, že bych si stěžovala, je ze všech škůdců nejpřijatelnější (vlastně bych ji chtěla adoptovat.) Údajně netrpím žádným zdravotním handicapem, mám ovšem vážná podezření na nově vypěstovanou, a velmi silnou, alergii na pištění kluběnek. Ty dostávají pravidelně kolem čtvrté hodiny ranní hlad. Případně rodí, jinak si ten Arnoldův soprán nedokážu vysvětlit. Každopádně bychom měli rychle přijít na to, co ty potvory opravdu potřebují, protože jinak se všechny brzy zblázníme. Nejhorší jsou ovšem ty krysí bobky pod postelí. Nekvalitní klec způsobuje neustálé (a zdařilé) pokusy o útěk Boba a Rudolfa, tamějších krys. Všechny je máme rádi, ovšem do úklidu se nikomu – především Luise – nechce. Zároveň se tam ovšem nachází pár Bertíkových fazolek, ponožek a v neposlední řadě kouzelnická hůlka. Když jsme se jí na ni ptali, odpověděla: „Ale, tu jsem omylem sbalila s bráchovejma kalhotama. Ale to je v pohodě, táta mu pučí svoji.“ Žádná záhada, nezanechal nám ji tu žádný tajemný kouzelník. Každopádně se obávám, že brácha už hůlku zpátky nedostane, je podezřele ohryzaná.
Spolubydlící číslo dvě (říkejme jí Hilda) je zase nemístné pra-… ehm, jak to vyjádřit slušně. Na pořádek nezaměřená osoba. Jistě, má své vlastní kvality, ovšem uvědomění si tohoto bordelu mezi ně rozhodně nepatří. Tentokrát za to nemůže zvěřina, ale její vlastní osoba. Hygienické nároky má zcela v pořádku, po ránu zabírá koupelnu na úžasných 20 minut. Ovšem nároky na její nejbližší okolí jsou nulové. Pod postelí má vcelku pořádek – pár plastových láhví, pár skleněných a přibližně (vlastně přesně, počítaly jsme to) čtrnáct obalů od čokolády. Ovšem vyskládané vedle sebe, připravené na to, až jejich majitelka přemůže lenost a zamíří do koše – a to se cení. Ovšem dle 4týdeních zkušeností toto období ovšem nenastane. Odpadky raději schovává pod polštářem, v polštáři a u nohou, kde ji netlačí do břicha. Onen nadbytek nepořádku rázně snížil moji sebekontrolu a probudil ve mně cholerika, každopádně mělo to i positivní následky. Spolubydlící číslo jedna – tedy Luisa – měla velkou radost, neboť jí spolubydlící číslo dvě – tedy Hilda – přinesla nové chovance. Mouchy.
Ostatní slečny jsou normální. A společně jsme se dohodly, že musíme rázně zakročit.
Moje maminka mi říkala, že jsem pěkně nepořádná. Oproti Luise a Hildě ovšem mám svá omezení, a díky této zkušenosti jsem si uvědomila, jak strašlivé má nepořádek následky. Takže začněme s nastolením pořádku. Na teror, odpovíme terorem!
Za pokoj 17: Skye O. Duritia, 1. Ročník
Tagy: diktátor, Lidumil, pokoj, spolubydlící
8 března, 2014 at 14:19
Opět další výborný článek. 🙂 Jen doufám, že se nepoperete. 🙂