Jednou jsem si takhle zašel do prostorů Velké věže s jedním zeleným. Povídali jsme si, řešili všechno a zároveň nic, dokonce i nesmrtelnost chrousta a jeho dětí, když se k nám najednou přidala malá mrzimorská prvačka – Elsa, překřtěná na Frostku.
Byla mou společností okouzlena, v klidu si s námi povídala, a také mi potvrdila, že chodí na dramatický kroužek mnou vedený. (Jestliže vás to zaujalo a jste morče, napište mi. Pokud morče nejste, ozvěte se také, můžete mít též roli, jen nebude tak zásadní).
V tom se do Věže přiřítilo mé dvojče, Alec. To by nebylo nic zvláštního, rád bych ho viděl, ale místo černých vlasů měl zelené. Neonově, křiklavě zelené. Naštvalo mě to, neskutečně moc, protože mezi námi dvěma jsem já ten, co má barevné vlasy – momentálně vede tyrkysová.
Má společnost se rozloučila a zůstali jsme tam jen tři. Slečna s vykulenýma očima těkala pohledem mezi námi, Alec byl nervní a já naštvaný a tak jsem udělal to jediné, co mě zrovna napadlo. Vzal jsem hůlku a pomocí Colora mu obarvil vlasy zpět na černou. Frostka tím byla dokonale okouzlená, jak příhodné slovo že, a jen si nás ohromeně prohlížela. O to větší bylo její nadšení, když jsem se jí zeptal na nejoblíbenější barvu. Prý modrá. A než se nadála, měla krásně modré vlasy.
Nadšením mi skočila kolem krku a pak si to celá rozjuchaná kamsi odfrčela. S bratrem jsme poté též zmizeli a já celý večer přemýšlel nad tím, proč ji to tak uchvátilo.
Vlastně je to jednoduché. Představte si, že přijedete bez kamarádů, bez rodičů, bez kohokoliv, koho byste znali, do Bradavic. Spousta učení, spousta hluku, všelijakých lidí a leckdy i nepříjemných profesorů, kteří po vás pořád něco požadují a touží po vaší plné pozornosti zrovna ve chvíli, kdy uvažujete nad tím, jak se vypařit, protože vám kručí v žaludku. A nejjednodušší cestou pro získání prváčků je před nimi kouzlit.
Na další způsob jsem přišel, když jsem se celý ospalý a s plyšákem v ruce připlazil do společenské místnosti, kde byla již zmiňovaná Frostka a pak ještě jeden kluk. Oba vypadali dosti nechápavě, když jsem se jich zeptal, zda bych stihl oběd, protože už bylo půl třetí. A když jsem chlapci přiznal, že jsem ve škole vůbec nebyl, protože jsem spal celý den, málem ho trefil šlak. Takže jak je vidět, musí se na ně dobrými známkami. Alespoň tedy na některé.
Co jsem tímto článkem vlastně chtěl říct? Pokud vás nějací prváčci otravují a jsou neodbytní jako blecha v psím kožichu, musíte na ně diplomaticky. Ohromit je vašimi kouzly, popřípadě přírozeným charismatem. Nebo je prostě ignorovat. To se ovšem nedoporučuje, protože tito dychtiví a práce chtiví se hodí na nošení učebnic, psaní vašich úkolů a vyřizování vzkazů. Tímto vás k tomu ovšem nenabádám, to bych si nedovolil!
Toni D. Moretti, takové to nenápadné morče