Nastoupila jsem letos do druhého ročníku a strašně jsem se těšila na nové prvňáčky, až jim budu moct poradit a zeptat se na jejich dojmy z hradu. Takže mi to nedalo a přihlásila jsem se na patronádu.
Jen odpovídat na jejich úžasné a zajímavé dotazy mi nestačilo a rozhodla jsem se s nimi setkat. Bála jsem se, že bych to sama nezvládla a tak jsem požádala kamarádku Sandru Gilbert, aby pozvala i svoje patrončátka a aby mi hlavně pomohla. Taky jsme potřebovaly nějakého průvodce, který zná na hradě všechny zákoutí a skrýše. Zeptaly jsme se profesorky Mosetové, jestli by nám nepůjčila svoji skřítku Gedži. Nadšeně souhlasila a tak zbývalo doladit pár nepodstatných detailů. Domluvit datum, vymyslet kudy naši cestu povedeme, napsat patrončatům a tak dál.
Všechno bylo připraveno teprve pár minut před začátkem, který byl v modré společenské místnosti 16. 9. 2085 v 16:00. Dali jsme si pro jistotu zpoždění akademickou čtvrthodinku a mohli jsme začít. Patrončata nedorazila v moc hojném počtu, a tak jsme aspoň neměly problém s jejich počítáním.
Nejprve jsme si řekli něco o koleji, povídání bylo doplněno chroustáním muffinů a usrkáváním kakaa všech přítomných.
Potom jsme se vydali prolézat hradní útroby a jelikož se Havraspárská spolka nachází v Západní věži, začali jsme od vrchu a po jednotlivých schodištích jsme postupovali dolů. V každém patře jsme si jim ukázaly to hlavní, co správný prvňák potřebuje.
Myslím, že za zmínku stojí rozhodně klubovna, kde se proti našim plánům vzbudil chrlič. Sice byl ze začátku trochu nevrlý, ale za to nám krásně převyprávěl celou historii hradu, tak jak bychom ani samy nesvedly.
V klubovně jsme si dali na posilnění kakao a muffiny, které tam donesla Gedži ještě před začátkem naší výpravy.
Už nám zbývalo opravdu málo času, takže jsme zbytek hradu takřka proletěli a přistáli jsme na nádvoří, kde nám na hlavu padaly kapky deště. V rychlosti jsme Havránkům ukázaly, kde jsou nejdůležitější místa místa mimo hrad, a protože se už kvapně blížila sedmá hodina, rozpustily jsme toto shromáždění. Ale pro ty, co měli ještě čas a nebyli moc promoklí, jsme měli nabídku. Mohli se podívat na nábor do Modrého famfrpálového týmu. Někteří se tedy vydali s námi na hřiště a tam se společně s Gedži posadili na tribunu, zatímco já se Sandrou jsme se šly pokusit ukořistit nějaký ten famfrpálový post.
Myslím a doufám, že jsme si toto odpoledne užili a že jsme našim patrončátkům alespoň trochu pomohli.
Doufám, že se mi i příští rok povede stát patronkou a že dostanu kupu malých usměvavých prvňáčků. A taky že jsem se se svými patrončátky neviděla naposledy.
Antonie Dooher
Tagy: déšt', hrad, patrončátka, spolka