Z deníku červeného studenta
„Začalo to vlastně zcela nevinně halloweenskou výzdobou společenské místnosti.“
19. říjen 2085
Dneska jsme se ve večerních hodinách sešli ve společenské místnosti i s profesorkami Fast a King. Každý něco přinesl. Někdo dýni, jiný zas ručně vyrobeného pavouka nebo netopýra. Zkrátka každý něčím přispěl na ozdobení naší spolky. Když jsme měli po chvíli představu o tom, jak by asi spolka mohla být vyzdobená, začali jsme. Někdo nechal levitovat své spolužáky, kteří následně malovali temnotu. Jiní dlabali dýně, další pletli pavoučí sítě z klubíček nití. A za chvíli se už podoba tajemna rýsovala. Všude byly pavučiny s vyrobenými pavouky, kteří vlivem kouzla ožili. Ve vzduchu se snášela namalovaná temnota s temným sluncem, okolo kterého létali netopýři. Následně se kouzlem dotvořili i létající malí duchové. Ve vzduchu se vznášely svíčky ve tvaru kostí. A díky třem prefektům byly doneseny i gobelíny, které vzápětí vlály na zdech. Pastva pro oči, co vám budu povídat. Nebelvír umí výzdoby na jedničku. Nebo se mi alespoň vždycky líbila výzdoba naší spolky, ať už to mělo být téma Halloweenu nebo Vánoc.
20. říjen 2085
Pevně věřím tomu, že to zdobení může za to, co se dneska stalo. Ve spolce se totiž přes noc objevil svitek v řetězech. Z těch řetězů ho nebylo možné dostat. Zprvu jsem si myslel, že je to práce profesorek. Další super ozdoba. Ale nebyla.
22. říjen 2085
Dnes jsme řešili tajemný svitek. Ve svitku bylo psáno, že musíme zachránit svět před zapečetěnou truhlou. Pečeť je však už stará a tak se pomalu rozpadá a proto hrozí, že z truhly brzy vyjde všechna smrt a temnota. Ten večer se navrhlo, že již brzy se vydáme na záchranu světa. Bylo jasné, že to nebude honba za bílým králíčkem s hodinkami, ale něco daleko hrůzostrašnějšího. A proto byl svitek opatřen kouzlem skleněného krytu, aby na něj nikdo nemohl sáhnout a uvést nás do nebezpečí.
25. říjen 2085
Večer jsme se sešli ve společenské místnosti. Všichni byli vybaveni kouzelnou hůlkou a v očekávání jsme stáli podél zdí nebo byli usazeni v křeslech u krbu. A čekali jsme. A čekali. A bylo to fakt divný, protože ani jedna z profesorek se neobjevila. O to strašidelnější bylo, když skleněný kryt z ničeho nic zmizel. A na svitku se objevil další nápis. Nápis, který nám jasně řekl, že nebudeme zachraňovat jen sebe, ale i profesorky. On je totiž měl. Nevím, kdo to byl ten on, ale určitě někdo zlý. Nebelvírští jsou ale stateční, takže jsme všichni přiložili hůlku na svitek, který hlásal, že jakmile budeme chtít, máme říct: „Jsme připraveni.“ A to jsme taky řekli. Následně se objevila velká koule, která všechny pohltila. Nebo vcucla. Jak chcete. Každopádně jsme se všichni objevili v nějaké chodbě. V nějaké velmi tmavé chodbě. Naštěstí nebyla tma dlouho, a tak jsme po chvíli zjistili, že jsme díky nějakému sklu odděleni na dvě skupinky. Držel jsem se svojí skupinky a následoval je. Jenže cesta nebyla tak klidná. Když má být nebezpečná, nemůže být klidná. To dá rozum. Všude na zdech byly různé nápisy, které nás popoháněly. Nebo naháněly hrůzu. Každopádně po všech padajících šutrech jsme objevili profesorku Fast. Ačkoliv ze začátku vůbec živě nevypadala. Ale byla živá. Díky Merlinovi. I druhé skupině se povedlo zachránit slečnu King. I když nás při další cestě čekalo ještě pár pastí a mříž, nakonec se obě skupinky dostaly až do místnosti, kde byla truhlice. S vytřeštěnýma očima a s očekáváním zlatého pokladu, se naše pohledy setkaly s hnusnými bílými larvami. Fuj. Když jsem se zadíval pozorněji, spatřil sem i pavouky a další havěť. Možná by mě ani k ničemu dalšímu nedonutili, kdybych nezjistil, že jsou to vlastně cukroví brouci. Nakonec jsme všichni jednoho broučka s příchutí jahody nebo pomeranče, snědli a díky Merlinovi (už podruhé) jsme se objevili ve společenské místnosti. Jenže co teď? Obě profesorky vytáhly z kapsy půlku mince, kterou předtím našly v podzemí, kde po nich pátraly na vlastní pěst. A následně je spojili v jednu. A v ten okamžik zašustil svitek s novou výzvou. Zapečetění truhly. Jsme připraveni? Jo jasně, ale až se vyspím. Dobrou.
3. listopad 2085
A je to tady. Je to tady! Uběhlo pár dní a konečně je to tady. A co vlastně? No přece vyluštění té záhady. Musíme zapečetit truhlu.
***
Zase jsme se večer sešli ve společenské místnosti a tentokrát díky Merlinovi (už po třetí) i s profesorkami. Vytasili jsme hůlky, přiložili na svitek a zase jsme byli připraveni. Puf. Co to? Všude tma a mně přišlo, že jsme furt na stejném místě. Ale nebyli. Před námi se objevily veliké dveře s klepadly, omotanými provazy. Všichni jsme je společnými silami otevřeli a pak nás oslepilo zářivé světlo. Když pohaslo, zjistil jsem, že jsme na hřbitově. Na docela pěkném hřbitově. Takový ten správný tajemný. Jako z hororu. Na hrobech byla zašlá jména. Hřbitov byl určitě více jak desítky tisíc let starý. Po chvilce jsme se dostali až ke kapličce. Pomyslel jsem si a doufal jsem, že je nenapadne jít dovnitř. Znám takové kaple z hororových příběhů. Otevřete je, vyběhne mumie. Brrr. Na hřbitově začalo být vážně divně. Kaplička byla zavřená, ale havrani, kteří se objevili na střeše, nebezpečně divní. Pořád všude lítali a krákali. A když nekrákali, tak strašidelně šustili křídly. Pokračovali jsme dál po hřbitově a nacházeli na náhrobcích dýně. Vyřezané dýně. A další nálety ptáků. Přišel jsem si jako v tom mudlovském hororu. Nebelvír, stateční, nebojácní, ochrání všechno a všechny. Nechtěl jsem tam být. Najednou mě ohodila slupka od dýně a kdosi třímal v rukou klíč.
A byli jsme tam. Uvnitř. Lavice, oltář. A truhlice. Byla tam truhlice. Upřímně si nějak nevybavuju, jak se to stalo, ale najednou všechny sochy, co byly v kapli, ožily. A mile opravdu nevypadaly. Naštěstí profesorka Fast rychle vyměnila pečetě a sochy byly opět z kamene. Aby toho nebylo málo, začala se na nás celá kaple hroutit. Vždycky jsem chtěl umřít nějak zajímavě. No, být zavalen troskami kapličky sice nebylo na seznamu, ale znělo to celkem dobře. Nevím, čí vinou, jestli nějaké spolužačky nebo profesorky, jsem se dostal na lavici, která nás odnesla zpět do společenské místnosti, ale byl jsem tam. Byl jsem zpátky v bezpečí čtyř stěn naší společenské místnosti. A byl jsem za to rád. Koukl jsem na truhlici, která přiletěla s námi. Pak jsem pohledem vyhledal stůl se svitkem. Byl pryč. Svitek i řetězy. A pak jsem zaslechl cvaknutí truhly. Byla otevřená. Všechny nebelvírské pohledy byly přilepené na truhlici, která byla plná peněz.
***
Cože?! Peníze?! Já jsem obětoval život kvůli pár mincím, který si ani nemůžu nechat?
„Teď jsem vážně v depresi.“
———————————————
Ukradl – vypůjčil si – od studenta nebelvírské koleje, který nechce být jmenován, a následně sepsal Jessie Michael McDash, student třetího ročníku.
Tagy: Halloween, Nebelvír, poklad, strašidelnost