Přišel onen významný, tolikrát skloňovaný, den O – jako Odjezd. Někteří jej vzpomínali s nadšením, jiní trpce se slzou v oku.
Když jsem se dopravil na nádraží King’s Cross, nemohl jsem vyjít z údivu. Tolik lidí probíhajících kamenným sloupem jsem ještě nikdy neviděl! Ale budiž, když všichni, tak já taky. Jakmile jsem proběhl přepážkou mezi nástupišti 9 a 10, zachvátil mě další šok. Tolik kouzelníků! Promotal jsem se tedy s mým otravně těžkým kufrem skrz plačící (ať už radostí či smutkem) rodiče, nacpal jsem se do vlaku, našel si s kamarádem místo a usadil jsem se. V tu chvíli se zdálo, že nás čeká asi dvouhodinová jízda, provázena jen nudou a podřimováním.
Moc z cesty neubylo a vlakem se rozlehlo hlasité zabučení. Vykoukl jsem, stejně tak, jako mnozí jiní, ven z kupé a co jsem neviděl. Skutečně se žádná sova neučila cizímu jazyku. V uličce stála prává nefalšovaná a rozená kráva! Ano, kráva jíž ulička byla malá, neboť v tomto ohledu trpí uličky ve vlaku vážnými nedostatky… Vzápětí se zjevili ještě tři muži v turbanech – modrém, zeleném a červeném, kteří mluvili cizí řečí. Později jsem položil pár otázek havraspárskému nováčkovi Andrew Lendragonovi, který byl shodou okolností u krávy přítomen.
Můžeš mi prozradit, jak se tam ta kráva ocitla?
Andrew: Nu… nejdřív jsem taky nevěděl jak, ale když jsem si pak povídal. No, povídal… dorozumíval se s tím pánem v modrém turbanu, tak mi řekl: “hamburgr“. Takže jí asi chtěli sníst a on se jí snažil zachránit, tak jí připufnul do vlaku.
Proč se ji rozhodl připufnout zrovna k nám do vlaku?
Andrew: On to neudělal schválně. Spíš se netrefil. Proto mu ti ostaní nadávali… On se jí snažil pufnout někam do bezpečí, to říká tenhle leták. (čte z letáku) Maso vraždí! Zachraňte krávu! Pomozte nám chránit…
Ti ostatní nadávali na toho v modré a okřikovali všechny, kdo krávě říkali jen tak jako „krávo“.
Když uslyšel zabučení nový nebelvírský prefekt, pan Jessie McDash, začal urychleně jednat. Později řekl: “Jsem přeci prefekt a musel jsem ochránit své spolužáky. Během dlouhé chvíle jsem se snažil krávu jaksi kamsi odtlačit. Sice nevím kam jsem ji chtěl tlačit, protože na krávu byla ulička ve vlaku vážně těsná.“ To se ale třem chlapíkům pochopitelně nelíbilo. Přece nenechají do krávy, kterou právě zachránili, jan tak šťouchat a na pana McDashe začali cosi hudlat. „Pochytil jsem něco ve smyslu, abych se ke krávě nechoval tak, jak se chovám. Však já jí jen tlačil. Myslím, že by asi nestačilo jí říct: ‚Hele, paní krávo, můžete se posunout?‘ A tak jsem do ní stále zezadu tlačil a tlačil a nejednou puf – byla pryč. Po chvíli se zdekovali i ti muži. Do teď si myslím, že jsem díky tomu tlačení tu krávu prostě odčaroval. Kamarádka mě přejmenovala na Bradavickýho Supermana,“ uvedl pan McDash.
Zprávu o tom, že McDashovo tlačení napomohlo k odstranění krávy, mi pan Lendragon nepotvrdil. Myslí si totiž, že krávu odstranili muži v turbanech.
No, ať už je to tak či tak, ulička byla uvolněna a my jsme mohli v Prasinkách pokojně vystoupit.
Vesnička nás uvítala svým kouzelným prostředím. Po vzpamatování se z prvního dojmu jsme se vydali do ubytovny Carlotty Pinkstone, kde jsme netrpělivě očekávali další, pro nás prvňáky tak důležitý, den. Dovoluji si prohlásti, že není na hradě prváka, který by se na tento den – 1. zaří – netěšil. Je to den známý pod názvem Zařazování.
Vyspali jsme se v celkem pohodlných postelích zdejší ubytovny, prošli pár obchodů… Člověk se ani nenadál a už se vyráželo z náměstí do Bradavic. V místě setkání se nás zodpovědně chopil bradavický šafář v doprovodu své dogy a my jsme plni očekávání ťapali za ním, až jsme doťapali k jezeru. Ten den nebylo příliš přívětivé počasí – foukal vítr, na jezeře se tvořili poměrně vysoké vlny a visel nad ním oku neprůstupný opar. Po krátkém balancování s jednou nohou na břehu a druhou již v loďce, se nám podařilo do loděk usednout. Na loďkách chyběla vesla i jakýsi motor. Ku předu nás hnala nějaká neviditelná síla.
Loďky se na vlnách houpali a voda cákala přímo na nás. Vyhlídky na čistou a suchou zahajovací slavnost každý rychle ztrácel. Tváře téměř všech okolo zalil jakýsi kyselý výraz, který byl nejspíš způsoben zimou, mokrem a věčným houpaním loděk. Já, ještě se dvěma kamarády, jsem plul hned vedle šafáře a jeho dogy. Ani ten pes se chudák netvářil vesele. Při jedné povedené vlně z boku jsme se přibližili k šafářovi natolik, že jsme se navzájem dotýkali boky našich plavidel. V tu osudnou chvíli se doze udělalo nejhůř a vysypala svůj nemilý dáreček do naší loďky, s tím jsme se od šafáře odpojili. Aby toho nebylo málo, o chvíli později z jezera vykoukla obrovská hlava se zlatými rohy. K hlavě se později přidal i krk a zároveň i tělo místnho jezerního hada. Směle nám ukázal své ohromné kuželovité ostré zuby. A ačkoli nikoho z nás nesežral, zanechal velký dojem. Chvíli na to už jsme projeli mlhou a tak se nám naskytl monumentální pohled na Bradavický hrad. Dopluli jsme ke břehu, vystoupili z loděk a celý mokří a zmrzlí jsme se vydali do hradu na zahajovací slavnost.
Od plavby uplynul už bezmála měsíc a já si stačil uvědomit, že jsem rád, že celá ta cesta z Londýna až sem, do Bradavic, provázela taková dobrodružství. No řekněte, kdy naposled jste jeli vlakem společně s krávou a kdy se vám to zase asi poštěstí?! Ani onoho obrovského(!) hada, který nás tak velkolepě uvítal v nové škole, není jen tak lehké zahlédnout. Věřte mi, zkoušel jsem ho i volat, ale on neukázal ani růžek… Tyhle dva dny zatím nepřekonalo nic z toho, co uplynulo v posledních týdnech – a to je co říct!
Jesse D. Fillius
Tagy: bradavický expres, cesta loďkami, hrdina, jezero, nováčci