Jsou tomu již dva roky! Právě dva dlouhé roky uplynuly od doby, kdy Mrzimorští učinili první krok k unikátnímu a velmi cennému objevu. K objevu, který se jistě zapíše do dějin.
Psal se zrovna konec listopadu roku 2083, kdy jsme se pod vedení profesora Albertsona a profesorky Phoenix vydali na průzkum útrob hradu. Už si přesně nepamatuji, co konkrétně nás do Bradavického podzemí zavedlo, ale jisté je, že naše zvědavost a tehdy jeden konkrétní úkol odstartovaly nikým nečekané dobrodružství. Nebudu se tu však sáhodlouze vypisovat o tom, co vše nás na naší první výpravě potkalo, poněvadž stačí zapátrat v knihovně po jednom starším výtisku Bradavičníku a snadno se vše dozvíte. Teď je podstatné jen to, že jsme tak učinili první krůček za novým poznáním. V hradním podzemí jsme totiž objevili kamennou destičku a zajímavý znak!
Nevím, jakou shodou náhod se to stalo, ale zmíněný článek se dostal i do rukou jakéhosi nám neznámého sběratele, s jehož skřítkem jsme se o pár týdnů později setkali v Prasinkách. Tohoto muže prý článek, a především objev kamenné destičky a podivného znaku, značně zaujal a oba nálezy chtěl přidat do své sbírky. Leč to jsme samozřejmě nechtěli jen tak dovolit. Bylo jasné, že když už se ukázalo, že náš objev není ničím obyčejným, rozhodně se jen tak nevzdáme možnosti dalšího zkoumání a proniknutí k tomu, co oba objekty vlastně znamenají. Obzvlášť, když nám onen skřítek sdělil, že podivný znak je odkaz ke klášteru Lindisfarne. No nebyla to skvělá příležitost k podniknutí kolejního výletu? Nepochybně byla.
Leč postupem času jsme na všechny dosavadní zjištění poněkud zapomněli a obkreslený znak i destička ležely kdesi na dně kufru ctěného pana Doodla. Školní rok plynul dál a s tou spoustou učení, kolejních i školních akcí a mnoha dalších aktivit si na předchozí události nikdo nevzpomněl. Zlom nastal až v druhém pololetí loňského roku. Snad si Arthur po dlouhé době uklízel kufr, nebo objevil tajnou kapsu, do které tehdy objevy schoval, každopádně jsme se díky tomu rozhodli, že celou prekérní situaci nemůžeme nechat takto nedokončenou. Prostě jsme chtěli té záhadě přijít na kloub.
Odkaz na klášter Lindisfarne byl jasný a proto nebylo pochyb, že se musíme vydat právě tam. Jenže co s destičkou? I ta by přeci mohla po patřičném prozkoumání poskytnout cenné informace. Nakonec jsme se rozdělili. Starší studenti se pod vedením slečny Phoenix vydali na průzkum kláštera, zatímco ti mladší zůstali na hradě a ve společenské místnosti se pokoušeli rozluštit tajemství destičky. Merlinžel, výlet do kláštera se nakonec ukázal jako z hlediska informací naprosto zbytečný. Krom toho, že nás tam seřval duch velice naštvané jeptišky, zaútočila na nás tlupa mravenců, čelili jsme značně nezdolnému bubákovi a někteří se po proboření podlahou vykoupali v bahně, se totiž nestalo vůbec nic podstatného. Informace? Žádné. Nová vodítka? Taktéž žádná. Zmáčení, unavení a někteří též krapet rozhádání jsme se s nepořízenou vrátili zpět na hrad v naději, že mladším žluťáskům se vedlo alespoň o něco lépe. A také že ano!
Z pozdějšího, částmi značně chaotického, vyprávění jsme se dozvěděli, že destička skrývala iluzi. A to iluzi vskutku podařenou a pro zúčastněné prvačky i značně nepříjemnou – Vikingové, drastický útok na neznámý klášter, spousta krve, rabování a smrt kam se jen podíváš. Ovšem nutno podotknout, že holky celou událost přestály vskutku statečně a nakonec to byly právě ony, kdo přišel s podstatnými informacemi, které znamenaly další průlom v celém pátrání. Podle jejich vyprávění totiž iluze byla přinejmenším poněkud… zvláštní. Nejen, že spatřily část Vikinského nájezdu, ale tu a tam do iluze dokonce probleskovaly obrazy nikoho jiného, než naší kolejní zakladatelky, Helgy z Mrzimoru. To byla panečku novinka! Ptáte se, co Helga dělala na takovém místě? A co měla, pro Merlina, společného s Vikinským nájezdem? I my se ptali. Nakonec jsme usoudili, že s nájezdem neměla společného vůbec nic, poněvadž šlo o dvě různé situace. Indicie k tomuto závěru byly více než jasné, protože místo toho, aby Helga řešila hrozící nebezpečí, věnovala pozornost pouze jakési knize. A právě ona kniha nás značně zaujala! O jakou knihu šlo? A proč ji následně předala Roweně z Havraspáru, která ji v dalším z výjevů ukryla kamsi k základům Velké věže? To nikdo netušil.
Po tomto náročném víkendu před námi tedy stál další zástup otázek a nejasností, avšak co bylo podstatnější, i mnoho nových informací a vodítek. Holky v rámci iluze viděly přibližné místo, kam byla kniha ukryta a tak tedy nezbývalo nic jiného, než se v rámci pátrání vydat již podruhé do hradního podzemí. Tentokrát před námi stál však jasný cíl – najít záhadnou knihu a odhalit její tajemství.
Leč ani poslední výprava nebyla zrovna snadná. Krom obvyklých zpestření podobných výprav jako jsou pavučiny a pavouci na každém kroku jsme se setkali i s ne zrovna nadšenými netopýry a byť si nás nakonec žádný z nich nechtěl dát k večeři, někteří na ně nebudou vzpomínat zrovna s radostí. Stejně jako Arthur nejspíš nebude na potkání básnit o útoku Blátoplaza pokoušejícího se zbaštit mu jednu z dolních končetin. (Doufejme, že si alespoň ctěný prefekt vzal z nemilého setkání ponaučení a nebude lézt do každé bažiny, na kterou natrefí.) Nešlo však jen o zvířecí stvoření, která se ukázala být poněkud nebezpečnými. Povyprávět by o tom mohl především pan profesor Sion, pro něhož byla tato výprava opravdu zkouškou pevných nervů a fyzické odolnosti, obzvlášť ve chvíli, kdy byl zavalen jednou z přítomných druhaček. Posilněn čokoládou naštěstí nečekaný útok ustál a i on tak mohl být svědkem unikátního a již toužebně očekávaného objevu.
Dokázali jsme to! Objevili jsme onu tajemnou knihu. Objevili jsme kuchařku Helgy z Mrzimoru!