I tancování je součástí tohoto kouzelného světa. Jen tu bývá většinou takový malý problém. Nemá vás to kdo naučit, nebo jste úplná dřeva na tanec. Tento problém ovšem vyřešila profesorka Fast. Začala v Nebelvíru pořádat taneční hodiny. Zatím proběhly dvě takové hodiny a účast na nich byla hojná. Samozřejmě, jako by zpravidla, se tanečních účastnilo více dívek než chlapců, ale přesto si každý zatancoval v páru, ať už holka s holkou, nebo holka s klukem.
Všichni tanečníci jsme se sešli v Nebelvírské společenské místnosti, v sobotu, v 19:15. Účast byla hojná a u většiny převládala nervozita, strach z toho, že se znemožní a u některých i oprávněně… Po chvíli jsme odešli do speciálně upravené místnost se zrcadly a s gramofonem. Tam jsme si sedli na židličky a profesorka Fast nám představila svého pomocníka Damiena S. MacGuinese, který pomáhal chlapcům. Po krátké úvodní řeči nadešel čas na rozcvičku v podobě chůze, což bylo důležité zejména pro dívky na podpatcích – málem jsme se přizabily, div že si nikdo nevyvrkl kotník. Brzy se k dívkám přidali i chlapci a nálada se trochu uvolnila.
Následně profesorka Fast a pan MacGuines, nám vysvětlili základní kroky waltzu a spolu nám ho zatancovali. Všem nám padaly oči z důlků a byli jsme najednou opět na pochybách. Že by snad bylo nemožné takhle tančit? Ano, skutečně to tak vypadalo. Potom co jsme všichni úspěšně opět zasadili oči na své místo, přišla řada na nás. Všichni zkoušeli kroky a profesorka Fast s Damienem na studenty dohlíželi a opravovali nějaké jejich nedostatky. Většinou se zastavovali u každého studenta, jelikož začátky byly opravdu nemožné a o nervy. A ne jen o ty naše. Možná by někteří jedinci měli profesorce koupit alespoň čokoládu, aby měla čím ty nervy obalovat…
Když už nám to alespoň trochu „šlo“, spojili jsme se do párů, nejlépe holka s klukem. Ostatní na které nevyšel mužský taneční partner musely tancovat v páru, holka s holkou. Spustila se hudba a my začali „tancovat“. Ze začátku to vypadalo opravdu příšerně a občas byl slyšet hlasitý smích. Myslím, že dokonce i jindy trpělivá paní profesorka se nejednomu páru zasmála. Já jsem tancovala s Lily G. McPosh. Občas jsme si šlapaly po nohách, ale zas takový dřeva jsme Merlindík nebyly. Profesorka chodila mezi páry a opravovala jejich chyby. Pozorně jsem je sledovala a vždy když prošla, tak měli smrt v očích a zbledli. Asi se jí báli… Ale abych zas neřekla že nám to nešlo… Em, no například taková Annie Burnová s panem Andrewem Bellowem byli krásný pár a tanec jim šel. Tancovali jsme celkem dlouho a úspěšně jsme přežili. Po tanci, až už přestala hrát hudba, jsme se všichni vrhli ke svým flaškám a jako velbloudi po nekonečné cestě po poušti jsme konečně uhasili žízeň. A posléze už jsme unavení odcházeli do svých ložnic. A myslím, že i když slovo ,,konečně“ bylo při odchodu nejčastější, i tak byli všichni spokojení.
Nápad na taneční dostala profesorka Fast po loňském Nebelvírském plese. Ona sama také ráda tancuje, a to údajně už 20. let, tedy od malička. Nejraději má waltz a hned za ním tango. Naopak nemusí moc tance, které toho moc nevypovídají, jako je podle profesorky foxtrot a quickstep: ,,Je to takové létání po parketu. Člověk se víc zadýchá, než-li si zatancuje.“ Pro profesorku je prý na tanci nejdůležitější pocit volnosti: ,,Když mě něco trápí, jdu se buď proletět, nebo tančím, dokud mě nebolí každý sval.“
Na druhou taneční hodinu jsme už došli sami do stejné místnosti, jako minule. Účast sice už nebyla tak hojná, ale pořád to nebylo málo, celkem se nás tam sešlo 8 – dva chlapci a šest dívek. Paní profesorka přišla tentokrát bez pana MacGuinese. Místo rozcvičky jsme se měli hned postavit do párů a zopakovat si waltz. Některým chvíli trvalo zorientovat se a značné problémy činilo i to, najít si tanečního partnera. Nakonec jsme všichni překonali svůj ostych a „tancovali“ waltz. Ian McRoy tancoval se slečnou Danielle C. Mémoire. Myslím že chudák Danielle si bude muset najít nějakou uklidňující mast na nohy, jelikož Ian byl jako slon v porcelánu a neustále jí na ně šlapal. Tak se do toho vložila profesorka Fast. „Přebrala“ si od Danielle Iana a pokoušela se mu osvěžit paměť. Ian se smrtí v očích a se spletenými nohami kupodivu tancoval dál a Danielle se smála až se za břicho popadala. Byl vidět také značný výškový rozdíl, mezi nimi. Myslím, že když pan Bellow viděl tancovat slečnu Fast s Ianem, měl dobrou motivaci k tomu, aby se snažil tancovat lépe. Já jsem tancovala s Malleyou Wise. Sice není zas o tolik větší než já, ale přesto jsem občas měla pocit, že mě zašlápne, jako nějakého malého, bezvýznamného brouka. Karrisa Night tancovala s Janee S. Carwin. Občas si sice taky šláply na nohu a když prošla profesorka obě zezelenaly, ale jinak jim to celkem šlo.
Následně jsme si chvíli odpočinuli a profesorka Fast nám řekla něco málo o tangu, načež nám názorně předvedla i kroky. Nejprve jsme se měli naučit základní postoj jako na lyžích. Ale že by nám to nějak pomohlo… Ba naopak, bylo to ještě horší. Nejtěžší se všem zdálo držení těla a to se projevilo i na krocích, které byly opravdu otřesné. Největší problém mi dělalo, ostatně jako všem dalším, nezapomenout si z pat stoupnout na špičky. Když už se nám to alespoň nějak podařilo, zjistili jsme, že jsme se naučili jen kroky dopředu. Kroky dozadu, byli mnohem horší a i paní profesorka měla co dělat, aby opravila úplně všechny. Někteří se překonali a udělali pár základních kroků a jiní zase pletly nohy, aby to vypadalo alespoň jako kroky. Už jsme se ani nestihli spojit do párů a tango vyzkoušet. Byli jsme už hodně unavení a tak nás profesorka poslala do ložnic dříve. Dík Merlinovi, že má profesorka Fast tak pevné nervy.
A co říkají na hodiny tance zúčastnění? Na hodiny se těšili, ale měli začáteční obavy z toho, že se znemožní. Na hodině je pochopitelně nejvíce bavil tanec a především tancování v párech. Hlavně se naučili, nedělat si nic z toho, když se to hned napoprvé nepovede. Pro všechny byl tanec celkem namáhavý a hned jak přišli do ložnic, usnuli. Taneční jsou pro ně důležité, hlavně aby na plesech nevypadali jako „střeva“ a nemuseli se za sebe stydět. Nikdo by na hodině nic neměnil a všichni byli spokojení.
A co profesorka Fast radí začínajícím tanečníkům? ,,Začátečníkům bych rozhodně poradila ať si to užívají a jsou trpělivý. Začátky nikdy nejsou lehké, ale výsledky pak za to rozhodně stojí.“
Isabella Daphne Carterová, 2. ročník