To vám takhle byl docela pěkný zimní den, nesněžilo ani extrémně nemrzlo, a tak jsme se s mojí kolejní kamarádkou Mirandou vydali s košťaty na famfrové hřiště, že si trochu zalétáme. Byli jsme nakonec svědky a zároveň i aktory poměrně zajímavé události, která jistě stojí za zmínku.
Chvilku jsme si jen tak viseli ve vzduchu a povídali si, až mě to nakonec začalo lehce nudit, přeci jen povídat jsme si mohli i v teple Velké Síně a navíc by nám ještě dělala společnost třeba obří mísa muffinů. Vyzval jsem proto Mir, jak jí zkráceně říkáme, na závod okolo hřiště. Jedno kolečko, žádné šťouchání a podobné „úskoky“, prostě normální závod. Miranda samozřejmě souhlasila, tak jsem to odpočítal a závodilo. Nutno dodat, že Miranda měla hned od začátku značný náskok, který v průběhu závodu ještě zvětšila o tolik, že jsem byl donucen se vzdát.
A právě během našeho závodění to pravděpodobně začalo. My dva ve vzduchu, zabraní do závodění, jsme ani jeden nevnímali plochu hřiště pod námi, takže jsme si asi nevšimli, že se od hradu kdosi blíží. Ať tak či onak, ona osoba měla klíčky od kůlny (jak se později přiznala), kterou tedy se vší pravděpodobností odemkla, popadla koště a rozhodla se, že se proletí. A právě v okamžiku, kdy se odrazila od země, jsme si jí oba všimli. Na sobě měla mrzimorský dres s dvaadvacítkou na zádech. Přes hlavu měla pečlivě přetaženou kapuci, takže i přes početné pokusy zjistit o koho se jedná, jsme byli neúspěšní. Cizinec se nás de facto snažil ignorovat a velmi neobratným způsobem ve velmi malé výšce se vydal na nádvoří.
Tam jsme se nakonec, stále ještě na košťatech, vydali i my dva, tušili jsme totiž, že jsme v okolí jediní, co v případě problémů ve vzduchu mohou nějak pomoci. Přiletěli jsme tedy na nádvoří, cestou jsme pro jistotu nabrali větší výšku. Náš „zlodějíček“ se ovšem vznášel sotva něco přes metr nad zemí a mířil k němu Chris, ten kluk z Mrzimoru. Sestoupal jsem proto k nim a tam se mi naskytnul přímo šokující pohled. Bohužel nevím, jak k tomu došlo, ale onen záhadný neznámý přišel o své krytí –kapuci – a já v něm (nebo tedy jí) jasně poznal svou sestru, Fox. Zrovna tak Chris, kterého napadlo, že není lepší nápad než jí stáhnout za hábit dolů. S tím ovšem sestřička nesouhlasila a vydala se proto o něco výš, což ale vedlo k tomu, že byla Chrisem převrácená tzv. „do lenochoda“. Zkoprněl jsem hrůzou, první co mě napadlo, bylo, aby se pustila nohama a seskočila na zem, pořád jsme byli ve výšce jen cca tří metrů. Fox ovšem, jako ostatně vždycky, měla svou hlavu a podařilo se jí vyšvihnout se na koště. Po tomto úspěchu zahájila, přes naše četné instrukce a varování, stoupaní do ještě větší výšky, kde se ovšem její koště začalo divně třást a ona začala zmatkovat. Co teď? Napadlo mě, vzít Fox, společně s Mirandou, do kleští a sestoupat s ní dolů. Nakonec jsme také tak udělali. Přirazili jsme k ní každý z jedné strany a zmáčknutou mezi námi jsme ji doprovodili až na zem. Trošku jí bolela ruka, jinak však byla naprosto v pořádku.
Otázkou ale zůstává, jak je možné, že se student prvního ročníku bez povšimnutí dostane až ke klíčkům od kůlny, odkud vezme koště a vydá se na „dobrodružství“. Nad tím mi zůstává rozum stát. Alespoň, že všechno dobře dopadlo.