Ten pocit určitě znáte. Vracíte se v noci ze záchodu, předpokládáte kolem sebe jen ticho a klid nočního hradu a tu se to spustí. Začne to šramotem, potom se přidá tiché brblání kolem vás, až se to nakonec rozjede naplno:
„Ale, ale, paninka je v noci na procházce?“
„Byl ses tajně dvořit svoji dámě?“
„Jestlipak to ví kolejní, že nejsi v posteli?“
„Co se tu couráš, co?“
Ze zdí okolo vás nejen pozorují, brblají, ale také komentují každý váš krok… Ano jistě víte, o kom mluvím. O všudypřítomných obrazech.
Už po pár dnech na hradě si každý nováček velmi rychle zvykne na naprostý nedostatek soukromí. Nemluvím jen o společných ložnicích a koupelnách. Na hradě snad není jediná zeď, která by nebyla vytapetována rozličnými postavy kouzelníků a čarodějek, mladých i starších, krásných i ošklivých, slavných i obyčejných (přičemž ti slavní jsou většinou ti staří a oškliví). Rozličné ztvárněné rozličné postav mají přece jen jednu věc společnou, jsou všeteční, vlezlí, pomlouvační a všudypřítomní. A i když se jedná jen o zátiší, nakonec zjistíte, že i ta hruška v míse s ovocem má oči a pěkně prořízlou pusu. Ale co, ze začátku se tu musíte srovnat se spoustou zvláštností i záhadností a tak neustále štěbetající obrazy jsou jen další položkou v seznamu. A to, přiznejme si to, spíše v dolní polovině. Jednou ale přijde den, kdy toho začnete mít dost. Nejspíše ve chvíli, kdy se touto rychlou a ne příliš tichou poštou začnou šířit klepy o vás. Když si uvědomíte, že první pusa v Bradavicích nebude intimní zážitek, že kdybyste se náhodou pokusili vyplakat na rameni spolužáku, nebude to jen mezi vámi dvěma nebo že hulák od rodičů nebude jen trapná minuta před určitým vzorkem spolužáků.
V mém případě k tomu, ale vedl zcela jiný důvod. Klepy obrazů se mě zatím netýkají, je to zdroj informací, kterými se dají škádlit spolužáci, a nějaké ty poznámky prostě ignoruji. Nedávno jsem si ovšem položila zásadní otázku: „Komu obrazy vlastně slouží? Kdo se zapříčinil o to, aby tu nebylo jediné volné místečko na zdi?“ Inspiroval mě k tomu článek z mudlovských novin, který pojednával o protestech studentů proti instalování kamer (mudlovský vynález pořizující filmový záznam) do mudlovských škol. Studenti se bouřili proti „nepřijatelnému zásahu do jejich soukromí“. V tu chvíli mě udivilo, že proti neustálému šmírování všudypřítomných obrazů se na naší škole nebouří nikdo. Vždyť oni ví, kdy jdeš spát, kdy a kde se s kým sejdeš, kdykoliv porušíš školní řád… A potom mě napadlo jednoduché vysvětlení: jsou to obrazy. Jak by mohli tyto informace zneužít, jsou to jen namalované postavičky. Ale napadlo vás někdy, komu se asi svěřují?
Kdybychom si představili, že všechny obrazy ve škole tvoří strukturovanou síť, která se spojuje u jednoho jména, nenahnalo by vám to strach? A kdybychom šli ještě dál a spojili obrazy například z celého kouzelnického Londýna? Z celého světa? Jak obrovská moc by se potom nalézala v rukách jediného člověka. Vždyť v dnešní době jsou informace jednou z nejmocnějších zbraní. A to nemluvím jen o těch vcelku bezvýznamných drbech, které jsou nejčastěji probírány našimi malovanými spolubydlícími, ale i o těch událostech, kterými museli být svědky a mlčí o nich. Vždyť na škole se toho v minulosti stala spousta. Nikdy vás nenapadlo, jak to, že vám občas projde porušení školního řádu, i když obrazy mohli v minutě zavolat nějakého profesora? Za to o malicherných hádkách se hned doví celá škola? Podle čeho se tedy obrazy řídí? Mají snad nějaká vlastní nepsaná pravidla, svůj morální kodex? Komu se zodpovídají?
A proto říkám, zamysleme se a zkusme rozplést klubíčko drbů a šuškandy až k jejímu zdroji. Samozřejmě vás nechci nabádat k jakémukoliv ničení či poškozování obrazů, přeci jen jsou to v první řadě umělecká díla. Ani drzé chování se nehodí, jak obrazy, tak i kouzelníci na nich, jsou povětšinou o dobrých pár stovek let starší než my a určitá míra úcty je tedy na místě. Jen jsem považovala za svou povinnost vytrhnout vás z bláhové důvěřivosti, která tu vůči obrazům zavládla. Mějte se tedy na pozoru, možná, že obrazy nejsou to, co se zdají být…
Viktorie Bennett