Bradavičník

Spánkový deficit a počet úkolů se zvyšuje. Studenti i profesoři šílí. Sovy již s vytrvalostí odmítají odnášet mé eseje kantorům a vzkazy spolužákům – takže je každý den nasnadě otázka, zda poletí ony s dopisem nebo já ze školy. Dnes se mi stalo něco, čeho se děsím již delší dobu.

Když ke mně ráno dorazila sova, tušil jsem, že něco nebude v pořádku. V tomto případě musím uznat, že jistou roli hraje už i má paranoia vůči těmto okřídleným obyvatelům hradu – jsem naprosto přesvědčen, že se sovy v mé přítomnosti tváří dost pohrdavě na to, aby mi daly jasně najevo, že ostatním lidem stačí zhruba třetina mých zásilek a k tomu navíc nejsou neustále ve všem pozadu jako já. Nedostal jsem odpověď na své dlouho tvořené pojednání o smyslu kouzelnických věd, jak jsem chtěl, nýbrž jsem dostal další kopec úkolů, jak jsem nechtěl. Spolu s vlastními výpisky do předmětů, které mě zajímají víc než jiné, mám práci na dalších zhruba tři sta padesát osm let. No, v knihovně nás moc nebylo, tak jsem měl alespoň radost z toho, že si můžu zabrat vlastní lavici, na kterou jsem si roztáhl řádnou dávku informací v podobě vybraných knih. Z některých se bude ovšem prášit ještě týden, jelikož je žádný student z knihoven nevytáhl asi tak od založení této školy a můj největší přínos z nich je opětovné spuštění astma z dětství.

Když jsem si rozevřel Batyldu na lavici (samozřejmě ne Batyldu samotnou, ale knihu Dějiny čar a kouzel od Batyldy Bagshotové, jíž ale po několika spolu strávených týdnech již říkám tak familiárně), začal jsem hledat něco o tématu upalování čarodějnic ve středověku. Jakási blíže nespecifikovaná dáma vedoucí skupinku na tehdejší dobu asi až moc feministicky smýšlejících bylinkářek se ocitla v nesnázích, když byla označena za kacířku. No, již v tento moment je nám nejspíš všem jasné, jak málo pravděpodobné bylo, že by skutečně čarodějnicí byla – v takovém případě by totiž pomocí jednoduchého kouzla upálení mohla prožít skoro tak příjemně jako pobyt v lázních a to vše bez jakékoliv újmy.

Takže vím vlastně docela přesně, kdy se ke mně s obezřetností připlížila knihovnice. Bylo mi jasné, že se ke mně nejspíš nepřišla připojit, abychom si hodili nohy na lavici, rozdělali křupky a kecali o blbostech. Jsem ale také přesvědčen o tom, že jsem žádné poznámky do knihy, z čehož jsem byl nařčen, nedělal! Kniha mi byla zabavena a já nevěděl, jak ta dramatická epizoda z našich dějin finišovala.

Poté, co byla kniha odnesena k hlavnímu stolu v knihovně, kde sídlí vedoucí této části hradu, jsem chvíli seděl s naštvanou náladou kousek opodál. Knihovnice se neustále neměla k odchodu, ale asi po patnácti minutách pravděpodobně opět dostala nutkání někoho neprávem nařknout, tudíž jsem ani chvíli neváhal a vytáhl hůlku. Nikdo nebyl kolem a já absolutně netušil, co mám dělat.

Když jsem však po chvilce švihl a mávl hůlkou za slov formulky Wingardium leviosa (a udělal jsem to přesně a doslova takto, jak se popisuje ve všech studentských příručkách v doporučené literatuře), kniha se chabě nadnesla a začala s dojmem stařeckého třesu mířit ke mně. Asi tak po dvaceti centimetrech této neskutečně okázalé výpravy se však zastavila, jako by snad váhala, co dál. Svými kovovými (původně ozdobnými, pro mě teď za-trest-přidanými) hranami v následujícím momentě o zem způsobila takový kravál, že by snad vzbudil i mrtvého, já okamžitě knihu popadl a utekl s ní mimo knihovnu za křiku knihovnice a ještě někoho dalšího – těžko říct, zda to bylo na mě, nebo nějaký další nebohý student „psal“ do knihy. (V tomto momentě chci všechny ujistit, že jsem knihu později do knihovny vrátil a pevně věřím, že jsem tímto činem nikomu nezpůsobil újmu.)

Za pár chvilek jsem již seděl v sovinci a hledal, co se stalo s „čarodějnicí,“ které jsem fandil. Chyba lávky – umřely všechny. Otrávený jsem si přepsal poslední informace a šel odeslat úkol, který jsem si napsal již dříve. Ano, samozřejmě jsem místo něj zabalil své pracně a za dramatických okolností získané poznatky o pseudokouzelnicích z patnáctého století. To jsem si ale uvědomil až v momentě, kdy jsem byl už opět v ložnici a dopis pravděpodobně u svého adresáta. Nezbývá než doufat, že je tu většina kantorů stejně jako já zapálena do hořících středověkých hrdinek. Sám mám totiž jasno, co dále – psát úkoly dříve, než mi hoří koudel u zadnice, a odevzdávat je osobně!

Matthew Britten

Tagy: čarodějnice, dějiny, fejeton, omyl, úkoly

Jeden komentář