Sedm let jsem poznával zdi Bradavického hradu, jeho temná, ale i světlá zákoutí. Dnes, kdy píšu tenhle článek, je jeden z mých posledních dnů, kdy nadobro tento hrad opustím a nikdy v životě se už nevrátím. Psal se rok 2079, kdy jsem jako malý kluk, začínající student na této prestižní škole, nastupoval do lodiček a odjížděl s panem školníkem přes celé to nádherné jezero, až k branám toho velkolepého hradu. Netušil jsem, jaký bude můj první ročník; stejně jako mojí soukmenovci a budoucí spolužáci. Měl jsem strach, že budu zařazený do nevysněné koleje, ale mým druhým domovem se skutečně stala kolej Nebelvírská; tam kde odvaha, čest a rytířskost neznala hranic.
Očekávání se naplnilo a školní rok mohl v poklidu začít. Našel jsem si na hradě spoustu kamarádů, nikoliv jenom z mé vlastní koleje, ale i z ostatních a zažil nespočet krásných chvil a i těch krušných, kde jsem kolikrát ztratil hlavu, že jsem si přál, abych vůbec neexistoval. Poznal jsem však veškerý smysl toho, co znamenají ctnosti naší koleje a uvědomil si jednu věc. Bradavická škola čar a kouzel nás nemá naučit pouze umění magie, jak správně mávnout hůlkou a vyřknout zaklínadlo. Mnozí z nás to možná takhle vnímají, ale pro mne to byla škola života. Ukázala mi jeho pravý smysl, dala mi směr, kterým jsem se rozhodl, že se budu ubírat. Kolej mi dodala odvahu, ochotu pomoci ostatním, mít rád a naučila mě milovat ty, na kterých nám záleží.
Nerad opouštím tyto zdi, můj druhý domov, kde jsem celý život vyrůstal a mnohé prožil. Každá část má však vlastní kapitolu, několik stovek listů a vždy se zákonitě musí kapitola dočíst, aby se mohlo přejít na jinou část kapitoly knihy o životě. Netuším, co pro mne osud vymyslel, přichystal a co mne nemine… Přál jsem si být vším, kde bych mohl chránit druhé, dávat jím pocity bezpečí a bojovat proti zlu. Takový malý snílek, měl jsem vzor v několika lidech a mnozí mě vedli po mé cestě a stále vedou. Nakonec jsem se přeci jen pro něco sám rozhodl. Budu studovat, vzdělávat se a zesílím, abych mohl být vzorem pro moje potomky, další generaci.
Nikdy bych nevěřil, že už za pár dní se stanu plnohodnotným kouzelníkem. Bradavice mi budou chybět i to přátelské klábosení u krbu v nebelvírské společenské místnosti, ale všechno jednou končí a něco nového zase začíná. Stane se z toho jen úsměvná vzpomínka, na kterou člověk nikdy nemůže zapomenout a já jsem se rozhodl, že nikdy… nikdy skutečně nezapomenu a dokonce i na smrtelné posteli si budu tyto vzpomínky na nejúžasnější část v mém životě pamatovat…
Děkuji všem, co se stali součástí mé cesty…
Deilen M. Holeac