Bradavičník

Školní rok sotva začal a již je z mnoha stran slyšet brblání a protesty. Skleslé tváře, závistivé pohledy, někdo dokonce i pár slziček uronil. Čím to jenom je, že z Velké síně po zařazování odchází část studentů s širokým úsměvem a druhým zbydou jenom oči pro pláč? Na tuhle otázku jsem si dovolila nalézt odpověď a teď se o ni s vámi ráda podělím, Moudrý klobouk je totiž zkorumpovaný!

Abych vás, drazí čtenáři, nemátla, vezmu to hezky od samého počátku. Pro ty, kdo už tu studují delší dobu, jsou možná vzpomínky na ten památný první den školy už poněkud zašlé, ale jestli podobně adrenalinové zážitky při cestě lodičkami má drahé vedení na programu rok za rokem, možná nebudou tak zaprášené. Stačí si tedy alespoň představit, jak na nervy musíme my, nováčci, být, když vylézáme z těch rozkodrcaných dřevěných kocábek na molo, které toho má od pohledu za sebou už víc než dost, zatímco před námi vyvstává úctyhodná silueta hradu. Já toho rozhodně měla až po krk a to obvykle netrpím mořskou nemocí; místní jezero na podobné hrátky s lidskými snídaněmi a metabolismem ovšem evidentně tuny soli nepotřebuje. Žaludek jako na vodě – a to doslova – ale ještě nebyl tím nejhorším.

Pod vedením nějakýho postaršího profesora, jehož jméno jsem s dovolením už dávno ráčila zapomenout – ono pro vlastní dobro, protože matně tuším, že mělo co do činění s vodou a já bych nerada viděla svou snídani skutečně rozmáznutou na podlaze síně, to totiž není vůbec stylový – jsme se přemístili do útrob silných, kamenných stěn. Pro už tak dost vystresované dívky byla poněkud dramatická pohádka na uvítanou asi dost zajímavým zážitkem, osobně jsem neměla z bubnů ani tmy extra nahnáno, ale podle tichého fňukání jsem zvládla usoudit, že někteří nebyli tak šťastní. Ještěže tu nejsou moc malé děti, mohla jsem aspoň doufat, že už se nikdo nepočůrává; ani když ho někdo straší. Havraspárská básnička oproti tomu možná tyhle poseroutky pohladila na duši, ještě jsem totiž neslyšela o lidi žeroucím monstru, co skládá poezii.

Pro mudlovské studenty muselo být velmi efektivní představení Zmijozelu, možná totiž zahlédli svá vůbec první kouzla, když je po sobě mrskal párek duelistů. A lítání na koštěti dovede být taky působivý; osobně ho preferuju, sportem ku zdraví, že. Zato zpěv Moudrého klobouku už po těch letech musel ztratit na zvučnosti, protože já nejsem žádnej zázračnej muzikant, ale zpívající oblečení? To mě tahá za uši, i kdyby to bylo čistě. Na nějakej zdlouhavej ředitelskej proslov to ale nemělo, divím se, že jsme všichni do jednoho neusnuli a neprobrali se až na snídani dalšího dne. Zajímavé ale rozhodně byly dohady studentů o registru hůlek, to je věc, co mě vzhůru nakonec udržela. Kdybych už nepátrala potom, jak fér je asi klobouk sám, nejspíš bych se pustila do toho… Laurieho, že? Tuhle teorii vezměme někdy jindy na pranýř.

Ale teď už k samotnému jádru problému. Měla jsem příležitost pozorovat celý večer zařazování svých vrstevníků do jednotlivých kolejí a něco mi začalo vrtat hlavou. Jak je možný, že mladší sourozenci místních studentů tak často končívali v kolejích, o které stáli, zatímco druzí odcházeli s překvapením k naprosto nepředvídatelným jídelním stolům? Prozradili jim snad jejich rodinní příslušníci nějaké tajemství? Trik? Je v tom snad nějaký vzorec? Copak je to fér? A jak to sakra dělají? Když jsem potom dorazila na pokoj, rozhodla jsem se zahájit na toto téma praktické bádání. Musím však s lítostí poznamenat, že mé první pokusy proběhly neúspěšně. Vlastně to byl pěknej propadák. Nejdřív jsem musela z kufru vyhrabat klobouk, abych měla koho ukecávat a potom taky sladkosti. Čokoláda ale moc nepomohla, asi ji pokrývky hlavy moc nemusej. Ono není divu, zvlášť když jsou světlý a prasata k tomu, když to někdo jíst neumí, tmavý fleky můžou uvádět lidi do rozpaků.

Dokonce ani galeon, ba ani hrstka, zdá se, neměly valný efekt, i když uznejme, to byl logický závěr – co si za to asi tak klobouk koupí, dvojitou mašli? Tenhle evidentně moc parádnický není, když je tak starej, že v tý době museli ještě určitě považovat starorůžovou za děsně moderní objev. Nakonec jsem na to ale kápla, vážení, nebylo to zas tak těžký. Víte, co je třeba? Masáž. No vážně, evidentně si na to klobouky ujížděj, jen co jsem na něj řádně sáhla, už se mi rozkošnicky prohýbal pod rukama. A to je jasnej důkaz. Tady lpí to velké tajemství, nyní odhalené a zpřístupněné dalším generacím. Žádná cenzura, už žádné zvýhodňování mladších příbuzných, nyní volná volba všem budoucím studentíkům této školy.

Nechť vládne korupce!

Tajný agent Raven

Tagy: korupce, Moudrý klobouk, studenti, zařazování

2x Komentováno