Stejně jako všichni starší studenti jsem si už párkrát zažila cestu kočárem do hradu. Nikdy mi to vlastně tak úplně nedocvaklo, ale ve světle poslední cesty, mi došlo, že to nebylo poprvé (a nejspíš ani naposledy), co se nám cesta něčím zkomplikovala. Zažila jsem už divné zvuky z lesa, poruchu kočárů, ale co jsme si vytrpěli tentokrát, bylo něco neslýchaného.
Člověk se do školy docela těší, že se konečně zase uvidí se všemi svými kamarády, a že jim řekne, co všechno zažil o prázdninách. Někteří se také těší, že budou moci konečně kouzlit (a ano, jsou i tací, co se těší na úkoly, ale těch je asi minimum, takže je ani nebudu zmiňovat). Většinou už se s někým potkáváme ve vlaku, ale tam je vždycky tak rušno, že teprve v kočárech bývá šance si promluvit.
Letos cesta začala docela dobře. Občas nestihnu doříct ani jednu větu, než se něco porouchá. Tentokrát jsem stihla celé souvětí, než jsme ucítili podivný smrad a po bližším prozkoumání si všimli, že z některého komína z Prasinek se line podivný růžový dým. Nějak jsme si toho ale nevšímali a pokračovali ve vyprávění naších zážitků z mistrovství světa ve Famfrpálu.
Pak se to ale stalo.
Byla jsem někde ve čtvrtině svého líčení, když jsem si všimla, že se mi bez zjevného důvodu prodlužuje ruka. Normálně se natahovala, až jsem po chvilce dosáhla (a to prosím, bez předklonění) na druhou stranu kočáru. Všichni přítomní na mě začali zírat, jako kdybych trpěla nějakou hrozně nakažlivou nemocí a začali se odtahovat, což bylo poměrně náročné vzhledem k velikosti kočáru.
Chvíli jsem svoji novou ruku fascinovaně pozorovala, a napůl čekala, že se znovu smrskne, ale nic se nestalo, tak jsem s mírně hysterickým podtónem v hlase řekla, jestli by s tím mohl někdo sakra něco udělat. Dostalo se mi pomoci od nejmenovaného gentlemana, který seděl naproti. Vytáhl hůlku a zkusil Finite Incantatem. Místo kýženého efektu smrsknutí ruky se mu však hůlka proměnila v lékořici. Zatímco já jsem vyšilovala, jestli si myslí, že je to vtipné, on začal šílet, že má z hůlky lékořici. Na pomoc přispěchala další nejmenovaná osoba v kočáře, která mu poskytla svojí hůlku, v podstatě jen, aby sledovala, jak i tu postihl stejný lékořicový osud.
Pochopila jsem, že co si neudělám sama, to prostě nebude, takže jsem vytáhla svoji hůlku a zkusila kouzlo vyslovit sama. Naprosto ignorujíc podivné zvuky kvíkání, hýkání a výkřiků, které k nám oknem proudili z ostatních kočárů, jsem zklamaně zírala, jak se mi prodlužuje i druhá ruka.
Hádám, že jsem to vzala ještě docela s klidem, protože jsem takhle alespoň byla symetrická.V okamžiku, kdy jsem se začala smiřovat s tím, že místo nadějné dráhy slavné kouzelnice, ze mě bude obyčejná kouzelnice, co bude se svýma obříma rukama chytat neposedné ptáky přímo z nebe, a nebo rybařit v rybníce rukama, jsem si uvědomila, že kočáry se vlastně už nehýbou a že nějakou chvíli už stojíme.
Zatímco jsem se nechápavě podívala z okýnka a chtěla se zeptat ostatních, proč mi neřekli, že už jsme na místě, zjistila jsem, že moje ruce už znovu mají normální tvar a že celé to byla jen halucinace. No nechápejte mě špatně, byla jsem ráda, že nebudu mít nadosmrti ruce, dlouhé jako koberce, ale byla jsem mírně rozladěná z toho, že ani tentokrát se nám nedostalo klidné cesty do hradu.
Mluvila jsem také s některými dalšími spolužáky, abych se ujistila, jestli jsem se náhodou nezblázdnila jenom já, a byla jsem ujištěna, že i oni byli přesvědčeni o něčem co tak vůbec nebylo. Nikoho nebudu jmenovat, abych neutrpěli ještě další trauma, ale tady je pár kuriozit, se kterými se museli potýkat i ostatní.
- Nebyla jsem jediná, komu narostla obří končetina.
- Někteří jedinci byli přesvědčeni, že se proměnili v prasata, či jiná zvířata, nebo dokonce v jednorožce.
- Někteří začali vidět jednobarevně.
Nebylo by lepší ji před tím, než chudáky studenty vypustíme na cestu, zkontrolovat, zda tam nečíhá něco nebezpečného? Studenti pak mají z těch cest trauma, které nedokáže vyléčit mnohdy ani školený psycholog. Ve světle událostí, které se v tomto roce dějí na škole (ano, nerážím na ty milé změny, kterých se nám letos dostalo a ještě asi dostane), však začínám uvažovat, jestli to nebyl pokus o otrávení studentů.
28 září, 2014 at 14:37
Později jsme se dozvěděli, že ten podivný zápach, kterého jsme se cestou nadýchali, měl s těmito halucinacemi asi co dočinění. Ukázalo se, že se někdo pokoušel vyrábět jakýsi prapodivný lektvar a výpary z toho otrávily nejen nás, ale i několik jeho sousedů.