Tuhle jsem si vzpomněl na svůj rozhovor s bratrem ohledně toho, jak se (ne)stát prefektem. A jak jsem si na to vzpomněl? No, hlavně díky tomu, že jsem přemýšlel, jak se takový prefekt vybírá a podobně.
Následkem toho jsem se rozhodl spáchat krátkou básničku. Omluvte, prosím, mé rýmy, nikdy jsem neříkal, že bych byl nějak zdatný v poezii, ale snažil jsem se. Zde jsou mé verše.
Ach, přání mé je veliké,
prefektem bych být chtěl.
Avšak není to tak snadné,
proto snažit bych se měl.
Chování, známky, to vše výborné,
do hodin sbírat body,
proto poznámky žárné hanlivé.
Posměchy nevnímat, rány neoplácet,
na mladé se jen usmívat a neurážet.
Každý u mě pomoc může najít,
a já rozhodně nebudu uražený,
proto spolu někam můžem‘ zajít,
pokusím se být nápomocný.
Těžko se toho dosahuje,
avšak věřit se musí,
proto nevzdávej se,
odznak už se Ti na hrudi blyští.
Básnička je věnována mé dobré kamarádce, zmijozelské slečně a prefektce Mirandě Maybo.
Toni Moretti
Tagy: prefektka, prváci, studenti
21 září, 2014 at 00:01
Vďaka 😉