Bradavičník

O dětech dnešní doby se říká, že jsou líné, nesportovní a trpí nadváhou. Když se však člověk rozhlédne po naší škole, ihned si uvědomí, že to není tak úplně pravda. Jak je ale tedy možné, že se natolik vymykáme běžným normám? Odpověď je jednoduchá: pořádáme totiž denní závody v běhu.

Bradavice jsou možná známy jako škola čar a kouzel, avšak příhodnější by možná bylo zvát ji školou sportovních studií. Až na takové úrovni je kondička zdejších studentů. Někteří sice možná tvrdí, že jsou na tom se sportem bídně, avšak nejsem si moc jistá, zda by jim to věřil nějaký jejich mudlovský kamarád. Protože jsem si jistá, že by v běžeckém závodě jednoznačně vyhrál student naší školy.

A když se koukneme na vzhled naší školy a dáme jí do poměru s délkou přestávek, není se upřímně čemu divit. Už než jen člověk sleze ke snídani (to se samozřejmě netýká zrovna naší koleje, my to máme krásně v docházkové vzdálenosti), tak je napůl mrtvý hlady, neboť se musí prokousat miliony schodů, které se ještě, parchanti, pořád hýbají a zabraňují nám se dostat včas k záchranným toastům s marmeládou. Ano, opravdu se divím, že ještě žádný student nezemřel vyčerpáním, když se snažil dostat k nějakému zdroji potravy a prostě mu to nebylo umožněno.

Tím však denní maraton studenta teprve začíná. Jen velmi zřídka se totiž stane, že by měl první hodinu někde dole, když už tedy přežil tu strastiplnou cestu na snídani. Ne, pravděpodobně se bude muset dobabrat někam nahoru, nejlépe rovnou do Velké věže. Aby to náhodou neměl blízko. No a ve chvíli, kdy se mu to podaří, je již opět zcela vyčerpán, neboť spálil veškeré zásoby energie, které doplnil u snídaně.

Jakmile se však částečně vzpamatuje na hodině, již se ozývá zvonek, a nebohý student se musí přesunout jinam. No a nyní nastávají konečně ony závody v běhu. Neboť pozemky jsou velké, přestávky krátké a rozvrhy schválně dělané tak, aby musel člověk co nejvíce pendlovat. Není tedy divu, že na konci dne jsou studenti unavení, protivní, a nechce se jim učit na příští den.

V závěru bych tedy měla dvě rady, jednu pro profesory a tvůrce rozvrhů, druhou pro studenty. Pro ty první: nezlobte se, když přijdeme na hodinu pozdě. Ne vždy je v našich silách dojít v čas. Pro ty druhé: až se vás budou mudlovští kamarádi ptát, kde studujete, řekněte, že na sportovní akademii. Nebudete tak daleko od pravdy.

Leya Confianza

Tagy: běh, profesoři, rozvrh, sport

Jeden komentář