Jak jste možná postřehli, letos nebelvírský stromeček kromě obvyklých ozdob nabízí prostor i několika skleněným koulím, které jsou rovnoměrně zavěšeny po jeho obvodu. Předpokládám ale, že jen opravdu malé množství studentů zavítalo ke stromečku blíž, aby si příběh, který tyto koule posílají do světa, shlédli. A právě z tohoto důvodu jsem se rozhodla vám ho převyprávět, neboť se domnívám, že se o něj už mnoho lidí z Nebelvíru, ale i z ostatních kolejí zajímalo. A jestli ne, tak aspoň předstírejte, že ano, ať v tom nejsem sama.
Jak to tedy celé začalo? To nám popisuje první koule zavěšená úplně nejvýš. Prvním kolejním ředitelem Nebelvíru byl profesor Lukas Goldhair. Většina z vás asi nemá ponětí, o koho jde, ale aspoň u nás je to velká legenda. Byl to snad jeden z neoblíbenějších kolejních ředitelů v historii Nebelvíru.
Ale nastala doba, kdy tehdejší pan ředitel musel odejít a na jeho místo byl jmenován právě profesor Goldhair. Ovšem tím pádem musel opustit místo kolejního ředitele a s tím do Nebelvíru přichází nový kolejní, a to Timoty Arbaton. Nebelvírští studenti byli smutní z odchodu profesora Goldhaira, a tak ani nového ředitele nepřijali s úplnou vřelostí, ale po chvíli si ho přece jen oblíbili.
Profesor Arbaton však ve funkci strávil jen pár měsíců a po něm na tento post nastoupila žena, kterou ti starší z nás jistě dobře pamatují jako bývalou ředitelku naší školy. Ano, myslím samozřejmě Alex Essaouir, dříve známou spíš jako Alex de Fuego. Ani tuto ředitelku Nebelvírčané nepřijali moc vřele, hlavně proto, že opětovná změna kolejního byla další ránou na jejich srdcích. Ovšem potom se stalo něco, co jejich přístup zásadně změnilo.
Profesorka Essaouir totiž Nebelvírským darovala jejich vlastního kolejního mazlíčka – Godrika, tehdy ještě malé roztomilé lvíče. Godrik se rychle stal středobodem pozornosti Nebelvírských, a tak s ním trávili opravdu hodně času. Ovšem postupem času Godrik rostl, takže mu prostředí společenské místnosti, kde pobýval, přestávalo stačit. Nejen proto, že nabýval na velikosti, ale i proto, že značně devastoval nábytek i vybavení, které museli studenti stále spravovat. Řekla bych, že tehdy byli Nebelvírští přeborníky v Reparu.
A tak se Godrik stěhoval, a to do Zapovězeného lesa. Ale nebojte se, není to jen tak, že by ho prostě vypustili do lesa. Godrik totiž dostal svůj vlastní výběh – kouzly opatřený tak, že uvnitř je v podstatě klima savany, tyčí se zde velká skála, na které se může vyhřívat a celkově je areál jeho výběhu dostatečně velký, aby mu nahradil jeho přírodní prostředí. Kromě toho, že Nebelvírští doposud chodí svého Godrika navštěvovat, konají se zde taky některé Nebelvírské akce, jako třeba Nebelvírská setkání, nebo plesy.
Godrik je na lidi zvyklý, na děti snad ještě víc, a tak se často stává obětí nekonečného mazlení. Ale kdo by nechtěl zabořit ruce do jeho obrovské hebké hřívy a cítit teplo jeho statného těla. Konec konců se nestává tak často, že máte za mazlíčka lva, že.
Tak a to je vše. Touto zdlouhavou cestou přišli Nebelvírští ke Godrikovi a vděčí za něj hlavně naší bývalé paní ředitelce, které tímto za celý Nebelvír děkuji, byť si to teď patrně nebude moci přečíst, protože… no, všichni víme, co se stalo o prázdninách. Můžeme jen doufat, že se brzy probudí a snad se i vrátí k nám do Bradavic.
Annie Burnová
Tagy: Godrik, Kolejní, lev, Lukas W. Goldhair, Nebelvír