Naši říkali, že bych se správně měl zapojovat do všech možných akcí, které na škole máme. Teprve teď jsem se odhodlal, a našel téma, k sepsání článku do Bradavičníku. Velmi mě překvapilo, že na škole máme i vlastní časopis, ale vlastně, proč ne, že.
Jelikož jsem narozený v červenci, o svých kouzelnických schopnostech jsem ani netušil. Mohu říct, že jsem mudla tělem i duší. Když mi tátové řekli, že mi přišel dopis z nějakého internátu a že chtějí, abych tam šel studovat, málem jsem se rozbrečel. Nechápal jsem, co se děje, proč se to děje. Jen jsem doufal, že sem bude moci jít můj mladší bratr, Sebastian. Nemohl.
Na Příčné jsme s táty a bratrem bydleli celý srpen a já se snažil zároveň asimilovat do kouzelnického světa, pochopit to vše, co se kolem děje, a u toho ještě zvládnout zkoušky, které si pro mě tátové připravili, z mudlovských předmětů.
Byl jsem z toho všeho kolem neskutečně vyděšený, vlastně dodnes jsem. Vždyť o tomhle všem jsme celé dětství jen slýchávali, jako o iluzi, ale ono to je reálné.
Netušil jsem, že to je teprve slabý odvar. Vše začalo v momentu, kdy jsme měli nastoupit do vlaku. Bratr plakal, nechtěl mě nechat jít, a já jsem také stěží zvládal slzy. Tátové mě políbili, každý na jednu tvář, a prakticky vhodili do jednoho z vagonů, načež okamžitě odešli.
Ve vlaku jsem nikoho neznal, byl jsem vystrašený, podvědomě jsem tušil, že to může být ještě horší, což se ukázalo v Praniskách, a následně na cestě loďkami. Můj kamarád byl ještě vyděšenější, než já, měl jsem koho uklidňovat a nemyslet na to, jak strašně moc se sám bojím.
A potom přišlo zařazení. Šel jsem do Havraspáru, k těm moudrým, z čehož byli tátové strašně nadšení. Mnohem radši byl bych v tom Zmajozilu, protože je tam Frederick. V Havraspáru znám snad jen našeho šéfredaktora, pana Lanea, ale…
Celé Bradavice, celá škola a celý kouzelnický svět, to všechno mě neskutečně děsí. Pohyblivé schody, mluvící obrazy, obří had v jezeře, uprchlý zločinec… To by se v mudlovském světě stát nemohlo. A já netuším, co bych měl dělat. Říká se, že nakonec si dokážeš zvyknout na vše. Přestávám tomu věřit. Jsem ve škole už skoro dva měsíce, ale jsem stále tak vyděšený, jako na začátku. A stále mi chybí moje rodina.
Myslím, že by se na škole hodilo něco, jako „Program pro schopnost mudlů vyrovnávat se s náhlým převratem v jejich životě.“ Protože já se s tím nejsem schopen vyrovnat.
Edward Connor Robin Peebles
Naši říkali, že bych se správně měl zapojovat do všech možných akcí, které na škole máme. Teprve teď jsem se odhodlal, a našel téma, k sepsání článku do Bradavičníku. Velmi mě překvapilo, že na škole máme i vlastní časopis, ale vlastně, proč ne, že.
Jelikož jsem narozený v červenci, o svých kouzelnických schopnostech jsem ani netušil. Mohu říct, že jsem mudla tělem i duší. Když mi tátové řekli, že mi přišel dopis z nějakého internátu a že chtějí, abych tam šel studovat, málem jsem se rozbrečel. Nechápal jsem, co se děje, proč se to děje. Jen jsem doufal, že sem bude moci jít můj mladší bratr, Sebastian. Nemohl.
Na Příčné jsme s táty a bratrem bydleli celý srpen a já se snažil zároveň asimilovat do kouzelnického světa, pochopit to vše, co se kolem děje, a u toho ještě zvládnout zkoušky, které si pro mě tátové připravili, z mudlovských předmětů.
Byl jsem z toho všeho kolem neskutečně vyděšený, vlastně dodnes jsem. Vždyť o tomhle všem jsme celé dětství jen slýchávali, jako o iluzi, ale ono to je reálné.
Netušil jsem, že to je teprve slabý odvar. Vše začalo v momentu, kdy jsme měli nastoupit do vlaku. Bratr plakal, nechtěl mě nechat jít, a já jsem také stěží zvládal slzy. Tátové mě políbili, každý na jednu tvář, a prakticky vhodili do jednoho z vagonů, načež okamžitě odešli.
Ve vlaku jsem nikoho neznal, byl jsem vystrašený, podvědomě jsem tušil, že to může být ještě horší, což se ukázalo v Praniskách, a následně na cestě loďkami. Můj kamarád byl ještě vyděšenější, než já, měl jsem koho uklidňovat a nemyslet na to, jak strašně moc se sám bojím.
A potom přišlo zařazení. Šel jsem do Havraspáru, k těm moudrým, z čehož byli tátové strašně nadšení. Mnohem radši byl bych v tom Zmajozilu, protože je tam Frederick. V Havraspáru znám snad jen našeho šéfredaktora, pana Lanea, ale…
Celé Bradavice, celá škola a celý kouzelnický svět, to všechno mě neskutečně děsí. Pohyblivé schody, mluvící obrazy, obří had v jezeře, uprchlý zločinec… To by se v mudlovském světě stát nemohlo. A já netuším, co bych měl dělat. Říká se, že nakonec si dokážeš zvyknout na vše. Přestávám tomu věřit. Jsem ve škole už skoro dva měsíce, ale jsem stále tak vyděšený, jako na začátku. A stále mi chybí moje rodina.
Myslím, že by se na škole hodilo něco, jako „Program pro schopnost mudlů vyrovnávat se s náhlým převratem v jejich životě.“ Protože já se s tím nejsem schopen vyrovnat.
Edward Connor Robin Peebles
Tagy: internát, kouzla, mudla, strach
