Za těch pár let svého působení na škole už jsem si zvykla na spoustu podivných věcí, které se tu dějí (především zmiňuji někdy ne zrovna příjemné a ukecané obrazy). Už ani tak neprožívám to, že kolem mě co chvíli proletí duch, nebo, že se mi změní schodiště přímo pod nosem, teda pardon, pod nohama, a já pak běhám jak šílená po celém hradě a hledám cestu, abych opět nepřišla pozdě na hodinu přeměňování. Co mě ale asi nikdy nepřestane udivovat, jsou někteří zdejší studenti. Někteří jsou drzí, i když jsou mladší než vy, ale na ty já teď nenarážím. Moje zmínka spíš patří takovým, podivným obyvatelům hradu, kteří vcelku neustále jednají více než kuriozně. Když narazíte na jednoho denně, tak vás to třeba mírně pobaví, co se ale stane, když máte, stejně jako já, den blbec s velkým B a potkáte jich celou hromadu?
Můj den začal hned od začátku špatně. Zaspala jsem a když jsem se pak probudila, tak jsem si ve spěchu navlékla obráceně školní uniformu. Nikdo z mých spolubydlících mi bohužel neudělal laskavost a neinformoval mě o tom, že mi všude čouhají cedulky. Proběhla jsem tak do společenské místnosti a do Velké síně, abych si dala alespoň toast, předtím než budu muset zdolat cestu až nahoru, na hodinu jasnovidectví. I přes mé zaspání jsem všechno stíhala, byla jsem tím docela potěšená. Vyskočila jsem na nohy a hnala se ke dveřím s vidinou toho, že stihnu začátek hodiny, když mi ve dveřích cestu zastoupil jakýsi kluk. Mám dojem, že už jsem ho někdy viděla, ale neuměla jsem si ho zařadit, ani jmenovitě, ani kolejně. Zabrzdila jsem a tázavě se na něj podívala. Sdělil mi, že mě ven nepustí, dokud mu nezaplatím. Musím říct, že mě to mírně vyvedlo z rovnováhy. Asi jsem čekala cokoliv, ale, že po mě bude chtít zaplatit za to, abych se dostala v čas na hodinu, to mě opravdu nenapadlo.
Zjevně vycítil, že váhám, protože spustil srdceryvný příběh o tom, jak by strašně rád jedné svojí kamarádce koupil dárek, jenže na to nemá dostatek financí.
Asi si myslel, že na mě jako na holku, něco takového zabere. Já bohužel nejsem zrovna moc sentimentální a romantická, takže jsem mu místo toho nabídla, že mu donesu z nejbližšího stolu muffin, aby mohl utopit svůj smutek v čokoládě.
Věřte nebo ne, on to nepřijal a dožadoval se peněz. To už se za námi tvořila celkem slušná fronta ospalých spolužáků, kteří by taky rádi ven. Znovu jsem ho důrazně požádala, aby mi uhnul. Už jsem k němu napřahovala, že ho nemilosrdně odstrčím, když se k nám protlačil jeden z profesorů a chtěl vědět, co se to děje.
Využila jsem momentální nepozornosti našeho nového strážce dveří a proklouzla do síně, odkud jsem pádila na hodinu jasnovidectví, kterou jsem samozřejmě nestihla včas.
Hádám, že bych ten incident ještě přešla s mírným pobavením, kdybych nenarazila na dalšího podivína hned po jasnovidectví. Sbíhala jsem schody do sklepení na hodinu lektvarů, jenže v pátém patře jsem narazila na nějakou blonďatou holčičku v pyžamu, na kterém měla rozmazaný džem. Nejsem zrovna milý člověk, takže bych se normálně nezastavila, jenomže ona na mě tak zírala, že jsem se za ní vrátila dřív, než jsem si to stihla rozmyslet. Zeptala jsem se jí, jestli by neměla být ve škole a ona mi na to odpověděla jakousi divnou řečí. Vytřeštila jsem na ní oči a řekla jí, jestli by to mohla zopakovat. Nevím co mi odpověděla, ale ať to bylo cokoliv, bylo to v tom podivném jazyce. Následně ukázala na dveře do klubovny a něco zamumlala. Tak jsem jí teda následovala a nestačila jsem se divit. Po celé klubovně bylo rozházené oblečení. Podle množství sukní a šatů bych tipovala, že to bylo její.
Zdržela jsem se s ní snad deset minut a nebyla jsem z ní schopná vytáhnout nic, čemu bych rozuměla. Nejsem si teda jistá, jestli jsem rozuměla tomu, co se mi snažila sdělit, ale došla jsem k závěru, že chce, abych jí to prádlo vyžehlila, protože domácím skřítkům nevěří.
Když jsem se jí konečně dostala ze spárů (přiznávám, že jsem zbaběle utekla ke dveřím a vysprintovala pryč) zařekla jsem se, že žádnému dítěti už nikdy nepomůžu, i kdyby vypadalo sebevíc normálně.
Celý den už mě docela otravoval a nemohla jsem se dočkat toho, až se dostanu do postele a zaspím zbytek tohohle hororu. Už jsem k tomu večer byla docela blízko, jenže jsem měla takovou smůlu, že jsem se potřebovala zastavit pro jednu knížku v knihovně. Byli tam dva malí kluci, kteří se nad něčím šeptem dohadovali u jedné knihy. Moc jsem jim nevěnovala pozornost, chtěla jsem prostě popadnout tu knížku a vypadnout, jenže mi to asi nebylo přáno. V momentě, kdy jsem jí spatřila a sahala po ní na regále se ti kluci o něčem začali hlasitě hádat a než jsem se stačila jen otočit, něco mě zasáhlo do zad. Vzhledem k tomu, s jakou rychlostí mi začaly růst vlasy, jsem za chvíli nic neviděla a ani jsem nemusela dvakrát hádat, cože to bylo za kouzlo.
Vzteky celá bez sebe jsem se doplazila na ošetřovnu, aby mi s tím pomohli. Paní ošetřovatelka se mě musela dost leknout, ty vlasy všude, navíc ta obrácená uniforma. Musela jsem vypadat jako jeden z těch podivínů, se kterými jsem dneska měla tu čest. Ty vlasy mi ale spravila a když pak viděla, v jakém jsem stavu, dovolila, abych tam přes noc zůstala. Vděčně jsem se začala převlékat do půjčené noční košile. Tehdy jsem přišla na to, že jsem celý den chodila jako magor s otočenou uniformou. S hysterickým smíchem jsem ulehla do postele, pochopila jsem, proč se na mě ti podivíni dneska tak lepili, prostě si mysleli, že jsem jeden z nich.
Jestli jste to dočetli až sem a říkáte si, že vám uniká pointa článku, tak se tím netrapte, ani žádnou hlubší pointu mít neměl. Prostě jsem se jen s vámi chtěla podělit o takový běžný den studenta na Bradavické škole, aneb s přibývajícími ročníky se to nezlepší.