Jak jste prožívali den, kdy jste se dozvěděli, že jste opravdu kouzelníci? Byli jste šťastní, nemocní, nebo smutní? Nevím, jak vypadal váš den, ale můj byl následující: vzhledem k tomu, že pocházím z rodiny, která je v podstatě celá prolezlá magií, dopis jsem očekávala s dávkou neochvějné jistoty. Jeho přítomnost měla být samozřejmostí.
Den před mými jedenáctými narozeninami jsem se tedy zachumlala do peřiny, a v klidu usla.
Ale ráno se nic neobjevilo. Moje mladší sestra kolem mě chodila s nosánkem nahoru, rodiče se snažili hustou atmosférou zakrýt všelijakými malými zázraky. Dostala jsem obrovský dort s deseti svíčkami (holt někdo studoval v magické škole, kde se opomíjí předmět matematika), pár dárečků… ale já nedokázala mít radost, protože mi ke štěstí neustále scházel onen dopis.
Obvykle jsou děti mudlů překvapené z toho, že jim přišel dopis. Já onen den prožila úplně obráceně.
„Freya je lama! Freya je moták!“ Poslouchat tuto průpovídku celý den? Tomu se říká utrpení. V onu chvíli jsem měla chuť jít se uložit mezi tátova vína do sklepa, a už nikdy nevylézt na světlo světa. Mudlovské školy nejsou vůbec špatné… rozhodně nechci naznačit, že by se mi tam někdy nelíbilo. (Vlastně ne, vůbec se mi tam nelíbilo. Co se té matematiky týče – je dobře, že se na kouzelnických školách opomíjí, je to pěknej opruz!)
Mudlovské děti jsou jako jiné, mají svoje trápení, svoje radosti a všechnu tu omáčku kolem. Ale netuší o existenci lektvarů, vrbě mlátičce a podobně. Kdyby vám někdo celý život vtloukal do hlavy, že strávíte sedm let mezi jinými kouzelníky, výsledkem v podobě oné rány do nosu, že jste „obyčejní“ NEkouzelníci, byste byli také zklamaní.
Dort mi vrátil dávku síly, a zbytek dne jsem proležela v posteli, kdy jsem hleděla z okna a modlila se za přílet sovy. Venku zuřila bouřka. Každou chvíli nám nad barákem zahřměl blesk, a já se obávala toho, že skončím jako nějaká obyčejná cuchta na úřadě. Maminka přišla ke mně do pokoje, přečetla mi pohádku, a já pak ležela celou noc v posteli a převalovala se.
Co bude s mou budoucností? Co když už nikdy nebudu kouzlit? A dá se vést takový život?
Jistěže dá. Vlastně by to oproti normálu nebyla žádná změna. Ale já si už dávno vykreslila svou pohádkovou budoucnost v Bradavicích se spoustou kamarádů, s lítáním na famfrpálovém hřišti a s přípravou lektvarů v podzemí. V tu chvíli mi bylo úplně jedno, jestli bych se dostala do sklepení ke Zmijozelům, do přízemí Mrzimoru nebo do Havraspárské/Nebelvírské věže. V onen moment záleželo jen na tom, jestli jsem kouzelník.
Nakonec jsem usla. Dvě hodiny letmého spánku přinesly „hororové sny“. A pak se ozvalo zahoukání… za oknem seděla sova, klepala se a byla úplně promrzlá. Ozval se blesk. A přestože bouřky a déšť nade všechno nesnáším, otevřela jsem okno a ta chudinka vlétla dovnitř. Na noze jí visel dopis. Okamžitě se mě zmocnilo nadšení.
S dávkou očekávání jsem tam hmátla a… cože? Oni píšou tátovi z práce? A sakra, co to dělá u mě na okně? Řeknu vám, byla to pěkná rána do nosu.
Div, že jsem tu sovičku nepraštila. Vidíte, k čemu mě Bradavická škola málem dohnala, k týrání zvířat! Dopis jsem odnesla do kuchyně, sovičce dala nějaký ten lupínek a počkala, než se trochu ohřeje. Vyslechla si mé naříkání… a pak… počkat, co je to? Neodletěla proto, že jí na noze visel ještě jeden dopis. Můj zrak omlouvá snad jen to, že pokoj spoře osvětlovala jedna svíčka.
„Slečno Caveová, přijali jsme vás do Bradavické školy…“ a bla, bla, bla, znáte to.
Den mých jedenáctých narozenin měl být nudný a normální. Myslela jsem, že nebudu mít vůbec radost… Onen dopis měl být samozřejmost. Nemusím snad podotýkat, že na tento den nikdy nezapomenu.
Napsala: Freya O. Cavea
Tagy: Bradavice, dopis, nadšení, narozeniny, zklamání