Zatím, co se celá škola těšila na Halloween, nám (a Mrzimorským) se pár dní před oním svátkem, stalo něco zvláštního. Kdokoliv, kdo toho večera vstoupil do společenské místnosti, se ocitl kdesi jinde.
Já jsem tam šla po dlouhém dni s touhou si jít odpočinout, jenže místo důvěrně známé místnosti jsem spočinula na jakési divné louce, kde postávala kopa rozčílených Zmijozelských, s pár Mrzimorskými. Nejdřív jsem začala uvažovat, jestli už nemám halucinace, ale přece jen jsem si svým duševním zdravím byla alespoň trochu jistá, tak jsem to zavrhla.
Kus ode mě stála moje nejoblíbenější prefektka, tak jsem se k ní probojovala a zeptala se, co se to tu děje. Když mi oznámila, že se nacházíme na obraze a že jsme teď nesmrtelní, na okamžik jsem zvažovala duševní zdraví svojí kamarádky. Pak jsem jí požádala, aby mě štípla, co kdybych někde náhodou usnula na chodbě a ani o tom nevěděla, že? Jenže štípnutí nepomohlo, tak jsem se musela postupně smiřovat s tím, že je to možná pravda.
Jak to tak vypadalo, tak moje kamarádka byla v té prekérní situaci už od začátku, takže mě zahrnula informacemi o tom, co se dělo. Všechno to prý začalo černo černou tmou, přes kterou nebylo vůbec nic vidět a když pominula, tak studenti zjistili, že se místo společenské místnosti nacházejí v místnosti bez dveří. Před nimi bylo jen zrcadlo a křeslo, ve kterém seděl jakýsi týpek s maskou, který si říkal Dorian. Někdo mu prý smyl obličej a žádal studenty, aby se vydali hledat jeho podobiznu, aby si to mohl nechat opravit.
A tak se studenti vydali po obrazech. Prošli jich několik, než se dostali do té podivné zahrady, kterou osídloval lord Henry, který je varoval, že je Dorian podlý ďábel.
Já jsem vešla zrovna do zuřivých debat o tom, co se bude dělat dál. Vypadalo to, že před námi leží dvě možnosti. Buď jít zpátky a Doriana zničit, nebo se mu, i tak, pokusit pomoct. Bylo to dlouho nerozhodně, ale nakonec převládl názor (který jsem sdílela i já), že se vrátíme ho nenávratně zlikvidovat.
A tak jsme se všichni vydali zpátky na cestu, jenže ejhle, Dorian tam nebyl už jen jeden, ale byli tam dva. Ďábelský Dorian jedna a ďábelský Dorian dva, který byl v zrcadle. Nastal zmatek, při kterém se někdo snažil podpálit závěsy, někdo házel kameny a nakonec nás všechny obklopil oranžový oheň, který ale překvapivě nepálil.
Když nás oheň pustil ze svých spárů, všichni jsme překvapeně zjistili, že se nacházíme tam, kam jsme původně mířili, ve společenské místnosti. Všichni jsme byli mírně zmatení a dezorientovaní, nikdo pořádně nechápal, co se stalo, pár lidí začalo mluvit o divném snu, který měli.
Všechno se ale nakonec vysvětlilo, když se nám na stolku objevila knížka s věnováním od Mrzimorského kolejního Dwayna Torrenceho, který nám přál hezký Halloween.