Milí čtenáři, jakožto dvoutýdenní prvák jsem se po dlouhém uvážení pokusila o něco jako rozhovor s naší kolejní profesorkou Luciou Anderson. Inspiraci jsem hledala ve výtiscích předešlého Bradavičníku.
Margo: Mohla byste se nám v krátkosti představit?
Lucia: Tak jmenuji se Lucia Alexandra Liu.. ne… (smích) Liu už ne, Anderson. Omlouvám se. Zvykám si na nové příjmení.
Margo: Jak dlouho učíte v Bradavicích?
Lucia: Je mi 27 let a tady učím už devět let, pokud dobře počítám.
Margo: Jaké předměty učíte?
Lucia: Učím tady lektvary, studia mudlů, psychologii a autorské psaní. Už řadu let se také starám o Havraspár jako zástupkyně kolejního.
Margo: Nabízíte nějaké doučování pro studenty, pokud ano, jak probíhá?
Lucia: No, učím toho docela dost a krom toho ještě dělám pár dalších věcí, takže toho času zase není úplně hodně, ale snažím se. Když někdo něco potřebuje, není problém domluvit si konzultaci.
Margo: Podělíte se o nějaký oblíbený zážitek z Bradavic?
Lucia: Já ani nevím, těch zážitků je hodně. Asi nemůžu vybrat jen jeden. Je jich fakt hodně.
Margo: Jak probíhalo vaše studium v Bradavicích?
Lucia: No, to už je dost dlouho (smích). Měla jsem většinou jedničky, docela hodně předmětů, prostě havaspárská, no. Byly i nějaké funkce, vedla jsem modrou část školních novin, a tak dále.
Margo: Jaký byl váš největší trapas v historie pedagogiky?
Lucia: Těch bylo hodně. Občas zapomínám na to, že hezké šaty a výuka lektvarů v prvním ročníku spolu nejdou moc dohromady. Takže se člověk často vrací z hodiny tak nějak… upravený. Naštěstí pulírexo a čistící lektvar řadu věcí spraví.
Margo: Jak u vás probíhalo otvírání dopisu z Bradavic?
Lucia: Tak máma i táta jsou kouzelníci, takže se tak nějak čekalo, že i mně nějaký ten dopis přijde. Přesto jsem byla patřičně nadšená, když dopis skutečně přišel a dle slov mých rodičů jsem skákala do stropu a hned si běžela psát seznam věcí, co budu potřebovat.
Margo: Sdělíte čtenářům kus ze svého soukromí?
Lucia: Děti nemám, manžela mám asi měsíc. Poznali jsme se při studiích psychologie. Na hradě tedy není, jelikož je to mudla a také musí chodit do práce. Pronajali jsme si menší domek poblíž Prasinek, kde se tak nějak potkáváme. Ale to taky nejde pořád, protože já musím být dost tady.
S paní profesorkou jsem se sešla v havraspárské spolce, společně jsme popily pár hrnčeků kakaa a bylo to velice příjemné posezení.
Doufám tedy, že jste se dozvěděli něco nového.
Napsala: Margo A. Grey