Jsem v temnotě a nemůžu se pohnout, toto místo bylo vytvořeno přímo pro mě. Jak jinak si vysvětlit, že pevně obepíná mé tělo? Jsem zde sama, ale vím že o kousek dál jsou další tři. Jsou větší jak já, ale zapomínám jak vypadají. Jeden je ticho, asi se mu nelíbím a tak mě ignoruje. Zbylí dva jsou hluční, hází sebou a vesměs jsou dost agresivní. Jsem ráda, že nejsem na jednom místě jako oni. Jsem zmatená, proč jsem tu?
Najednou se objeví světlo, prudké světlo. Nevím kolik mám času a tak se co nejrychleji rozprchnu co nejdál. Jsem na volném prostranství a okolo mě je několik oblud. Moc se nerozhlížím a raději mizím ještě dál.
Zničeho nic se ozve táhlý zvuk a obludy se rozpohybují. Sleduji jejich pohyb a jakmile se nějaká obluda přiblíží snažím se jí uniknout, ale je to těžké jsou totiž všude kolem. No ne, to si snad děláte srandu? Dvě obludy mě zpozorovaly a vyrazily za mnou. Ne, mě nechytíte to nedovolím, nechci zpátky. Začínám kličkovat, ale pořád se drží za mnou. Koukám okolo a hledám kdo by mi pomohl, když zpozoruji, jednoho z těch co byl ve tmě taky. Myslím, že je to ten co mě ignoruje, ale co… Co to sním dělají? Oni, oni si sním snad hází?
No ano hází si sním mezi sebou. Chudák malej, snad mu není špatně. Kam se to sním vůbec ženou? Snad ho nechtěj prohodit tou obručí nebo.. Né chyťte ho, zachraňte ho, vždyť padá na zem. Moment, kolikrát už jim spadl? Vždyť je celý červený a potlučený. Proč ho nenechají, nebrání se jim.
Jsem nucena přestat pozorovat ignorujícího, protože se po mě sápou končetiny oblud za mnou. Pomoc! Někdo, kdokoliv prosím.
Rozhlížím se okolo, hledajíc jakékoliv východisko, když tu mi jedno vletí do klína, vlastně do cesty. Kousek ode mně je jeden z těch agresivních. Vypadá to, že ho obludy moc nemusí, vyhýbají se mu. Pomoc! Snažím se upoutat jeho pozornost. No tak, nesmí mě chytit. Prosím, škemrám a nakonec sláva, všiml si mě a letí směrem ke mně.
Využívám toho, že si obludy všímají agresivního a prchnu směrem nahoru. Konečně jsem opět v dostatečné vzdálenosti a začnu sledovat dění pode mnou.
Heh, ty dvě obludy, co se mě snažily chytit se rozhlížejí kolem do kola, asi se mi opravdu povedlo utéct. Podívám se na ignorujícího a upřímně ho lituji, to jak s ním zachází je ošklivé. A co teprve agresivní?! Právě jsem uzřela jak jednoho z nich odpálily nějakou pálkou skoro přes celý prostor. Obludy mají smůlu, oni se tak lehce nedají. Koukám, že musely agresivní mlátit už dříve, jsou celí černí. Už se nedivým, že jsou tak podlí.
Ale ne, zaobírám se ostatními a nevšímám si sebe. Jedna obluda je přímo za mnou, na nic nečekám a vyrážím co největší rychlostí pryč. Bohužel mě obluda brzo dohání. Ne pomoc, já nechci zpátky do tmy. Naneštěstí se mnou zvládá držet krok, po straně vidím, jak ke mně natahuje svou ruku. Svou zpocenou, kluzkou a i někdy zapáchající ruku.
Né, zkouším jednu únikovou kličku, ale zřejmě ji čekal. Vidím prsty, které se kolem mě obtáčí a já končím v chytačově ruce.
Jo, takhle je těžký život Zlatonky!
Napsala: Sirell S. Lorxon