Začínalo to soutěží o nejkrásněji ozdobený vánoční stromeček. Loni se přešlo na stavbu kolejních sněhuláků. Avšak až letos došel proces k dokonalosti. Stavěly se totiž nádherné ledové hrady.
Ani my,mrzimorští, jsme samozřejmě nezaháleli a jali se vymýšlení. Bude to chtít velký hrad, či malý? Jakou bude mít barvu? Jakým způsobem bude samotná stavba probíhat? Ano, bylo nutné probrat věci do těch největších detailů. A něco takového zabere spoustu času.
Dalo by se možná i říci, že vymýšlení zabralo ještě více, než samotná stavba. A taky příprava. Bylo nutné uvařit sluneční lektvar a přichystat i jiné věci. Teprve potom se mohlo přejít k samotné stavbě.
I když se nás u samotného stavění příliš mnoho nesešlo, rozhodně mi nepřišlo, že by to někomu vadilo. Právě naopak: měli jsme aspoň dost místa na práci, nikde jsme se nemačkali ani nic podobného. Byl to příjemný čas strávený s lidmi z koleje, plný zábavy a smíchu.
No a samozřejmě věžiček. Neboť právě na systému věžiček jsme postavili náš ledový hrad. Věžičky byly všude. A jedna z nich měla dokonce i svůj osobní vodopád! Už v okamžiku, kdy jsme hrad dobarvili a vpustili dovnitř oživené panáčky naplněné slunečním lektvarem, kteří krásně probleskovali skze žlutě zabarvené ledové stěny, jsme si uvědomili, že právě náš hrad je tím nejkrásnějším.
No a když jsme si to uvědomili mi, není možné, aby si to neuvědomili i naši super profesoři, kteří určovali, který z hradu je nejkrásnější. Není proto divu, že zvolili právě ten náš! Celá kolej se do dnešního dne upřímně raduje, zatímco ostatní žárlí. Dobře jim tak. Jejich hrady možná byly krásné, ale rozhodně nebyly nejkrásnější, jako ten náš a jenom ten náš!