Bradavičník

Darija Sekulić, jedna z profesorek na naší škole. Ví ale o ní někdo něco? Ano ví. Je to hnědovlasá urostlá lepá skoromamča. Štítky na dveřích kabinetu i zkušenosti některých studentů říkají, že nás učí kouzelné formule a magické symboly. Ale co dál o ní můžeme říci? Odkud je, kde žila, co dělala, kde spí? Odpovědi na tyto otázky souží studenty dnem i nocí a odvádí jejich pozornost od studia i od volnočasových aktivit. A proto jsem se s profesorkou domluvil a položil jsem jí pár otázek, které vám zde předkládám.

S profesorkou Sekulić se setkáváme ve Velké Síni, kde usedáme k Nebelvírskému stolu. Tam probíhá celý náš rozhovor. Proto ty drobky kolem odstavců…

To jméno je dost, řekněme, neobvyklé na ostrovech. Mohu se tedy zeptat, odkud jste?

Sekulić: Pocházím původem z Chorvatska, proto to jméno. Tam jsem prožila dětství, než jsem se přestěhovala do Francie, kde sem studovala. Za dalším studiem jsem zamířila do Český republiky a nakonec jsem skončila v Británii, kam sem následovala manžela za jeho prací.

Ach tak, Chorvatka. Co jste studovala v té České republice?

Sekulić: V Český republice jsem studovala v Pražských apatykách, kde jsem si doplňovala znalosti z bylinkářství, alchymie a částečně i kouzelnickýho léčitelství.

Kde jste pracovala, než jste nastoupila jako profesorka do Bradavic?

Sekulić: Pracovala jsem několik let jako lékouzelnice v nemocnici, ale nebylo to úplně ono, asi jsem i potřebovala trochu víš vzrůša, tak jsem šla učit.

Tady na tom (vyučování) je něco vzrušujícího?

Sekulić: Jistě, se studentama je mnohem víc vzrůša. Kolikrát já se stihnu během jednoho odpoledne nasr-štvat, to je neuvěřitelný. Tady na hradě prožívám absolutní emocionální boom.

Jak dlouho máte v plánu na škole zůstat?

Sekulić: Jak dlouho mě to bude bavit a budu moct, nemám pevně stanovenou dobu, kterou zde strávím.

Máte zde nějakou oblíbenou kolej? Nebo jste jako každý profesor „neutrál“?

Sekulić: Nemám oblíbenou kolej, je to asi tím, že jsem tu nestudovala a zatím sem potkala fajn lidi ze všech možných koutů Bradavic, takže vás zklamu – jsem neutrál.

Jak na vás působí Hrad a jeho okolí v zimě?

Sekulić: Nemám zimu ráda, takže na mě nepůsobí zrovna příjemně. V Chorvatsku bejvaly né tak chladný zimy, tady na ostrovech je to skoro jak na Sibiři. Teda minimálně pro mě. Kdybych to měla hodnotit jen vizuálně, tak samosebou jde o pěknou podívanou, historie zapsaná v měnící se krajině, to je vždycky fajn.

Kde takový profesor zde na Hradě bydlí?

Sekulić: V našich kabinetech, máme tam i cimru, kde se dá celkem pohodlně přespávat. Žádný extravagance v tom nečekejte, když tak vidím ten váš zvídavý výraz.

Co tady na škole nemáte ráda, co nesnášíte? Tedy krom té zimy?

Sekulić: Nemám ráda věčně zlobivý studenty a též ty, kteří opisujou úkoly od spolužáků a knih. Mimo blbých keců, zimy a zmíněnýho už mě asi nic moc neštve. Jídlo a zázemí je tu fajn, většina studentů jakbysmet.

Po zodpovězení všech předem připravených otázek se loučíme a každý jdeme za svým. Psát úkoly, zadávat úkoly, psát tresty, zadávat tresty, trávit volný čas, trávit řízek. Jak už to tak bývá…

Jeremy Longpöl, první ročník

(úpravy, škrty, doplnění a korektury – Ian McRoy)

Tagy: profesorka, rozhovor

Komentáře jsou uzavřeny.