Zima podle kalendáře začíná až 21. prosince, my všichni však víme, že je to už o mnoho dřív. Přes den začíná být větší a větší zima a přes noc jdou teploty dokonce do mínusu. Na nádvoří se scházející první studenti netrpělivě očekávající sníh a u krbů se tísní ti, kterým zima vadí. Zima ale není jen o sněhu, protože v tomto období je také hodně nemocných lidí.
Za tím, abyste našli někoho nemocného nebo minimálně nachlazeného nemusíte jít nikam daleko. Stačí jít na chvíli navštívit společenskou místnost, projít se po schodišti, navečeřet se ve velké síni nebo jednoduše chodit na vyučovací hodiny. Kolem sebe totiž minimálně jednou uslyšíte smrkání nebo kašlání. Hlavně na hodinách se často stává, že při výkladu, kdy je naprosté ticho, se ozve hepčí! Není to moc příjemné, zvlášť když ten prskač bacilů vám sedí přímo za zády nebo rovnou vedle vás.
Někdo má imunitu slabší a někdo naopak zase silnější, takže ho choroba nepostihne jen tak náhodou. Nikdo se však nemoci neubrání. Každého občas potká ten šťastný los s názvem trápení, které ho postihne. A člověk si potom musí zajít na ošetřovnu pro lektvar, aby mu pomohl od nemoci. Hodně lidí se tomu brání, ale nakonec zjistí, že se jim uleví.
Většina z nás by na nemoci asi těžko našla něco pozitivního… ale ono to občas nemusí být tak hrozné. A proto někteří nejspíš ví, proč to dělají. Když je člověk nemocný, v očích ostatních vypadá naprosto vyčerpaně a bezmocně, a proto mu většinou přinesou to, co jen chtějí (pokud to tedy nejsou nějací lidí s opravdu silnými nervy, kteří nepovolí).
Někteří však také jdou za nemocí zcela (ne)vinným způsobem. Pro některé je totiž přeladit se z podzimu na zimu nadlidský úkol. Častokrát ještě teď, na konci listopadu, potkáte na schodišti člověka pouze v tričku nebo v tílku! Buď jsou tito lidé opravdu horkokrevní, nebo neví, co je za roční období. A dopadá to potom tak, že díky nim onemocní půlka školy a na ošetřovně se tvoří fronty.
Někteří lidé se ale na chorobu přímo těší a proto toto období k tomu docela často zneužívají.. Těší se na to, až nebudou muset chodit na hodiny, budou moci celý den ležet v posteli, jíst, pít a dělat co se jim chce. Už často jsem slyšela při obědě ve velké síni větu „Taky bych chtěl být nemocný! Ty hodiny mě vůbec nebaví. On se má!“.
Na jednu stranu je fajn, když je člověk nemocný, protože se o něj všichni starají. Na druhou stranu..To, jak člověkovi je a pomyšlení na to, co bude muset v některých hodinách zase dohánět, od nemoci dost silně odpuzuje.
Napsala: Anna B. Moore, 1.ročník